Čeští panovníci

          Morava a Slezsko                

 Moravské markrabství 

1182 - 1918

znak Moravy
- červeně šachovaná stříbrná orlice

zemský znak Moravy a zemská (markraběcí) vlajka

Markrabství

Od roku 800 titul území závislého na panovníkovi. Vládce tohoto území je markrabě nebo markrabí (něm. Markgraf, Mark=hranice, Graf=hrabě, lat. Marchio). Původně císařský nebo královský úředník-hraniční hrabě, který spravoval pohraniční území-marku Francké říše. Od 12. století dědičný titul vladaře markrabství.
 

Vývoj erbu moravských markrabat.

Na pečeti markraběte Vladislava Jindřicha, který 31.12.1213 přivěsil pečeť pod listinu svého bratra Přemysla Otakara I. je první zobrazení erbu lva, který byl původně erbem moravských markrabat.

Josef Petráň v publikaci Český znak (1970) píše: „Je pozoruhodné, že poprvé vůbec u nás znak lva použil na jezdecké pečeti Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, který z milosti českého krále měl moc moravského markraběte." Z knihy Martina Wihody Vladislav Jindřich (Brno 2007) pasáž o Vladislavově pečeti z 1213: „Okrouhlé pole o průměru 75 mm ovládá vlevo cválající jezdec ve zbroji, jehož pravice drží graficky zdobený vlající praporec a štít v levici s obrazem lva ve skoku těsně kryje prsa. Zdobený kruh, který je přerušen kopyty koně a praporcem, pak dělí opis s tradiční titulaturou + HEINRICUS DEI GRATIA MARCHIO MORAVIE (+Jindřich z Boží milosti markrabě moravský). Sklon štítu neumožňuje přesný obraz markrabského erbu a není jisté, zda Vladislav užíval dvouocasého lva."
  Dalimilova kronika ze 14. století popisuje vznik erbu českých panovníků. Prvním erbem Přemyslovců podle Dalimila byla plamenná orlice zvaná svatováclavská. Dalimil ji připisuje knížeti Břetislavovi I.: Tehdy dal za věno (výsadu) císař zeti svému, Břetislavovi udatnému, a řekl: „Když císař na svůj dvůr pozve tebe, pusť oheň na míli okolo sebe.” Tu věc knížata česká za právo vzala a proto orlici plamennou na štítu nosila.
Původní znění: Tehdy da za věno ciesař zěti svému, Břěcislavovi udatnému, řka: „Když ciesař k dvoru pozóve tebe, pusť oheň za míli okolo sebe.“ To viec kniežata česká za právo vzěchu, a pro to orlici plamennú na ščítě nosiechu. Vysvětlení Dalimila, že plameny kolem orlice znázorňují právo českých panovníků při cestě na císařský dvůr poplenit krajinu kolem sebe, je nepravdivé, stejně i to, že Jitka nebyla dcera císaře, ale nordgavského markraběte Jindřicha z rodu Babenberků, kterého Dalimil nejmenuje. Břetislav měl dostat erb v době, která o sto let předcházela vzniku heraldiky. Příhodu s erbem plamenné orlice si Dalimil vymyslel. Potřeboval vysvětlit, kde se vzal znak dvouocasého lva a popsal erb českých panovníků k roku 1158 při popisu české účasti na dobytí Milána římským císařem Fridrichem I.: Nadto císař knížeti štít změní a také jemu úřad na (svém) dvoře promění. Tehdy za černého orla dal jemu (králi) s jedním ocasem lva bílého.
Původní znění: Nad to ciesař knězi ščít změni a také jemu úřad v dvořě proměni.Tehdy za orla černého da jemu o jednom ocasě lva bielého.
Dalimil český erb spojil s králem Přemyslem Otakarem I. Autor Dalimilovy kroniky věděl, že nejstarší erbovní znamení českých panovníků byla černá plamenná orlice a ta byla později nahrazena stříbrným dvouocasým lvem, který byl užíván v autorově době (počátek 14. století). Ale nevěděl, že na počátku heraldiky si rytíři sami volili znak. Ve 14. století musel být znak udělen. Proto se Dalimil domníval, že český panovník musel svůj erb dostat od  římského krále nebo císaře.
 Ve 12. století začala heraldika a v západní Evropě se objevily první erby. O udělení lva nenapsal ani současník Vladislava II., kronikář Vincentius, který se s Vladislavem italských bojů osobně zúčastnil.
O erbu Čechů se ve své kronice o císaři Jindřichu VI. nezmínil ani jihoitalský mnich Petr z Eboli, když popsal účast Čechů na obléhání Neapole v roce 1191. Dalimilův heraldický výklad, že v roce 1158 už heraldika na dvoře českých panovníků dávno byla samozřejmostí, není pravdivý. V 19. století František Palacký ve svých Dějinách národu českého o zisku heraldického lva u Milána napsal: Známé povídačky o rozdávání nových erbův rodinám českým, ba i království českému, v ležení před Milánem, nechceme zde ani připomínati, ana sama v sobě hloupá jest a od jiných před námi již dávno vyvrácena byla.

Nejstarší Přemyslova pečeť se dochovala pod listinou z roku 1192 a je na ní vyobrazen rytíř na koni se štítem na kterém je orlice. Je to první pečeť českého panovníka s erbem.

Znázorněná orlice je první doklad černé orlice ve stříbrném poli. Erb pravděpodobně vznikl obměnou erbu císaře, který měl černého orla ve zlatém poli. Na minci knížete Bedřicha z let 1179-81 je vidět orlice a okolo ní křížky. Někteří historici tvrdí, že jde o symbol plamenů. Pravděpodobně původní křížky dal překreslit Přemysl na plameny.

Pečeť markraběte Přemysla (+1239, syn Přemysla Otakara I.) v roce 1224: na štítu je znak orlice.

Nástupce Přemysla Otakara I., syn Václav I., užíval během své vlády celkem tři pečetě. První používal v letech 1224-1228 s nápisem: SANCTVS WENCESLAVS BOEMORVM DVX (svatý Václav český kníže). Jediný otisk této pečeti je z roku 1224.

Druhou pečeť používal Václav I. jako vévoda plzeňský. Na pečeti (kresba) je rytíř na koni a na štítu má orlici. Pečeť má opis: + WENCEZLAVS : DEI GRA(tia): PILZIENSI(S).....IS . DVX. (Václav z Boží milosti plzeňský..... kníže).

Znak lva je na denáru krále Přemysla Otakara I. a jeho syna Václava I. z let 1228-1230. Na lícní straně je korunovaný panovník s žezlem a nápisem: REX PREMISL (král Přemysl), na rubu je korunovaný lev ve skoku. Kolem je nápis: REX WENCEZLAVS (král Václav). 

V roce 1232 se markrabě Přemysl oženil s Markétou Andechskou (Meránskou), dcerou meranského vévody Oty I. Tento sňatek se symbolicky ukázal i v užívání nového erbu.
Meranské vévodství se rozkládalo na pobřeží Jaderského moře v oblasti jižní Istrie (kolem města Rijeky). Sňatkem s Markétou získal Přemysl nárok na meranské dědictví Andechsů. Matka Přemyslovy nevěsty Markéty byla Beatrix Burgundská, dcera burgundského falckraběte Oty Štaufského a vnučka císaře Fridricha I. Barbarosy.
Sňatkem s Markétou se stal Přemysl příbuzným císařské rodiny. V roce 1233 byl císařem Fridrichův vnuk, Fridrich II. Sicilský. Ve znaku císaře byl černý orel na zlatém poli. Erbem Andechsů byla stříbrná orlice v modrém poli. Markrabě Přemysl si dal do znaku stříbrnou orlici Andechsů a tento erb používal Přemysl až do své smrti v roce 1239.
Jeho bratr český král Václav I. udělil Břeclavsko jako úděl Oldřichovi III. ze Sponheimu (s titulem břeclavského vévody 1237-1248) a omezil Přemyslovo vladařské právo. Oldřich III. byl syn korutanského vévody Bernarda II. a Jitky, dcery českého krále Přemysla Otakara I., Václavův a Přemyslův synovec.

Rod Sponheimů pocházel z Porýní, po vymření vévodského rodu Eppensteinů se Sponheimové stali vévody Korutanska. Původním rodovým erbem Sponheimů byl stříbrno-červeně šachovaný štít.
Markrabě Přemysl zemřel v roce 1239 a Moravu převzal jeho bratr český král Václav I. Spravoval ji až do roku 1246, kdy vládu nad Moravou předal svému staršímu synovi Vladislavovi (III.). Po smrti Vladislava III. jmenoval král Václav I. moravským markrabětem druhého syna Přemysla (Otakara II.).
Po smrti krále Václava I. nastoupil markrabě Přemysl Otakar II., který nepřevzal znak českých králů, plamennou orlici, ale jako český král si ponechal v roce 1253 erb moravského markraběte. Od té doby se dvouocasý lev stal českým znakem.
Přemysl dal lvu dva ocasy, aby symbolizoval své dvojí postavení: jako moravský markrabě a jako český král. Nejstarší doklad o tinkturách erbu Přemysla Otakara II. pochází z básně švýcarského učitele a básníka Konráda z Mure v Německém erbovníku z let 1260-1264. Tam popsal erb českého krále jako bílého lva v červeném poli.

V roce 1262 se poprvé objevuje orlice jako symbol markrabství a v roce 1272 je poprvé doložena šachovaná orlice.
V těchto letech se pro Přemysla stala důležitá událost: bývalý břeclavský vévoda Oldřich III. ze Sponheimu, odkázal Přemyslovi v roce 1268 svá dvě vévodství, Korutansko a Kraňsko. Původním erbem Sponheimů byla stříbrno-červená šachovnice, kterou položil Přemysl na orlici, a tím vyjádřil nárok na sponheimské země. V roce 1270 vznikla další pečeť se znakem Rakouska (Korutansko a Kraňsko) po smrti Oldřicha III. ze Sponheimu (kterému český král Václav I. svěřil Břeclavsko).
Znak (Rakousko) s bílým břevnem na červeném štítě rytíř drží v levé ruce, znak dvouocasého lva má na praporu.

1.5.1277 je poprvé doložena další Přemyslova pečeť, na její rubové straně je rytíř na koni, drží v ruce štít se znakem dvouocasého lva, stejného lva má na praporu, na čabrace (kropíři) koně jsou čtyři štíty, dva s dvouocasým lvem vpředu a dva s orlicí vzadu. Tuto pečeť používal Přemysl do své smrti v roce 1278.

V roce 1261 Přemysl Otakar II. udělil nový markrabský znak stříbrné orlice (původně andechská) na modrém poli. Přes orlici položil v roce 1268 stříbrno-červenou šachovnici Sponheimů. Erb vyjadřoval vládu na Moravě a dědický nárok na vévodství Sponheimů v Korutansku a Kraňsku. Král Přemysl II. Otakar si ponechal znak markrabství a tak se dvouocasý bílý lev stal českým královským znakem.

Za nejstarší barevný doklad moravské orlice byla malba v opisu Kroniky papežů a císařů Martina Opavského na konci 13. století.
V roce 2006 v paláci v rakouské Kremži byly při rekonstrukci nalezeny nástěnné fresky erbů panovníků evropských zemí. V roce 1250 byl majitelem paláce měšťan Gozza. Toho v roce 1270 král Přemysl Otakar II. jmenoval správcem financí rakouského vévodství.
Na jedné z fresek je zobrazený erb moravského markraběte o 20 let starší než z opisu kroniky Martina Opavského.

Fotografie č. 1 ukazuje část erbovního sálu.
Na čelní stěně je moravská orlice druhá od okna a český lev první od rohu.
Fotografie č. 2: detail moravského znaku.

Šachovaná orlice je v modrém poli se zlatou korunou. Orlice byla vytvořena sloučením sponheimské šachovnice s andechskou orlicí Přemysla Otakara II. v roce 1268. Kremžská freska byla vytvořena v roce 1270 a je na ní první zobrazení moravské orlice.

Třetí nejstarší barevný doklad moravské orlice (v knize Český znak od Josefa Petráně, je tento znak považován za nejstarší) je v rukopise napsaném po roce 1300, známém jako Codex Manesse.
V rukopise jsou portréty básníků i s jejich erby. Jedním je český král Václav II. na trůně, obklopený hudebníky a básníky. Po stranách trůnu má erby svých zemí.
Moravská orlice je v modrém poli, s červeno-černým šachováním (vzniklo zčernáním stříbra). Další vyobrazení moravské orlice je na hradě Laufu u Norimberka. Římský císař a český král Karel IV. dal v roce 1360 vymalovat erby svých zemí a šlechtických rodů svého dvora.

síň na hradě Lauf: erb Svídnice a Moravy

 
Polepšený znak Moravy 1462-1918

Císař Bedřich III. privilegiem polepšil moravský erb 7.12.1462 a stříbrnočervené šachování změnil na zlatočervené. Privilegium císaře nikdy nevstoupilo v platnost. Na jeho základě však v roce 1628 polepšení potvrdil císař Ferdinand II. V roce 1848 požádali moravští Němci o potvrzení zlatočervené orlice.  Na velkém a středním habsburském znaku zůstala původní stříbrnočervená orlice.
Orlice se zlatočerveným šachováním se stala znakem moravského zemského sněmu de iure v roce 1848, de facto 11.10.1915 a toto „polepšení" používal sněm až do roku 1918.
Znakem Moravské země se  „polepšená" orlice nikdy nestala. Po vzniku Československé republiky byl pro Moravu určen původní znak: stříbrnočervená orlice na modrém poli.

Moravské markrabství byla v letech 1182-1918 jednou z korunních zemí Koruny české (7.4.1348) s vlastním sněmem, později zemským výborem. V letech 1253-1918 byli moravskými markrabími čeští králové. Markrabství moravské zahrnovalo i dnešní Slezsko a část Polska.
Od 28.10.1526 patřilo Moravské markrabství mezi korunní země monarchie. V letech 1782-1850 spojeno se Slezským knížectvím (Rakouské Slezsko) v Zemi moravskoslezskou. V roce 1850 se stala Morava znovu korunní zemí Rakouska.
Moravské enklávy v Rakouském Slezsku byly řízeny podle moravských zemských zákonů, včetně odvodu daní. V roce 1918 zaniklo samostané Moravské markrabství. Do roku 1928 byla Země moravská jedním ze správních celků Československa.

Tato vlajka Moravy je odvozena z polepšeného znaku Moravy. Vlajka nebyla nikdy uzákoněna. Má dva vodorovné pruhy: zlatý nahoře, červený dole. Moravská vlajka byla vyvěšována až do roku 1920, kdy československý parlament používání zemských vlajek zrušil.
Vlajka je podobná s vlajkami některých měst: Praha, České Budějovice, Varšava a Kladsko. Pro odlišení od těchto vlajek je vlajce Moravy polepšený znak.
Z iniciativy sdružení Moravská národní obec (MNO), začaly od roku 2010 některé moravské radnice žlutočervenou vlajku s polepšeným znakem při slavnostních příležitostech, zejména v den slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje (5. července), opět vyvěšovat.

 Panovníci na Moravě s titulem moravský markrabě 

  Olomoucko k českému knížectví připojil Boleslav I. pravděpodobně v roce 965. V roce 1002 obsadil Moravu polský král Boleslav I. Chrabrý. Poláci okupovali Moravu 27 let.
V roce 1029 byla Morava dobyta Břetislavem I., nemanželským synem českého knížete Oldřicha. Břetislav neměl vyhlídky na český trůn a tak se usadil na Moravě, kterou dobyl. Knížecí dvůr si vybudoval v Olomouci. V roce 1034 se stal českým knížetem a Moravu nechal pod svou mocí.
V roce 1054 kníže Břetislav I. rozdělil Moravu na tři knížecí úděly: Olomouc, Brno a Znojmo.

Znojemští údělníci (údělná knížata 1054-1197):

1. Ota I. Olomoucký 1055-1056, syn Břetislava I.

2. Konrád I. Brněnský 1061-1092, syn Břetislava I.

3. Litold Znojemský 1092-1099, syn Konráda I.

4. Bořivoj 1099-1100, také údělný kníže brněnský, (Bořivoj II. 1100-1107, 1117-1120 český kníže).

5. Litold Znojemský 1101-1112, syn Konráda I.

6. Oldřich Brněnský 1112-1113, bratr Litolda

7. Soběslav I. 1115-1123, syn krále Vratislava II. (1125-1140 český kníže).

8. Konrád II. Znojemský 1123-1128

9. Konrád II. Znojemský 1134-1161

10. Konrád III. Ota 1161-1182, syn Konráda II., také údělný kníže v Brně a v Olomouci, od roku 1182 moravský markrabě, (1182, 1189-1191 český kníže).

Brněnští údělníci (údělná knížata 1054-1189):

1. Konrád I. Brněnský 1055-1056

2. Konrád I. Brněnský 1061-1092 (20.1.1092-6.9.1092 český kníže).

3. Oldřich Brněnský 1092-1099. Konrádův syn.

4. Bořivoj 1099 - 1100, (Bořivoj II. 1100-1107, 1117-1120 český kníže).

5. Oldřich Brněnský 1092-1099. Konrádův syn.

6. Soběslav I. 1115-1123 (1125-1140 český kníže)

7. Ota II. Olomoucký 1123-1125, údělný kníže v Olomouci.

8. Vratislav Brněnský 1125-1129, syn Oldřicha Brněnského.

9. Vratislav Brněnský 1125-1129, syn Oldřicha Brněnského.

10. Spytihněv Brněnský 1174-1177, Vratislavův syn.

11. Konrád III. Ota 1177-1182, údělný kníže v Olomouci a ve Znojmě (1182, 1189-1191 český kníže).
      V roce 1189 vydal Statuta Konráda Oty, nejstarší český trestní zákoník. Spojil Moravu s Čechami.
      Od roku 1182 moravský markrabě.

Olomoučtí údělníci (údělná knížata 1054-1201):

1. Vratislav 1055-1056 (1061-1085 český kníže Vratislav II. , 1085-1092 první český král Vratislav I.).

2. Vratislav 1058-1061 (1061-1085 český kníže Vratislav II. , 1085-1092 první český král Vratislav I.).

3. Ota I. Olomoucký 1061-1087, údělný kníže ve Znojmě.

4. Boleslav 1090-1091.

5. Svatopluk Olomoucký 1091-1107, syn Oty I. Olomouckého.

6. Ota II. Černý Olomoucký 1091-1110, bratr Svatopluka.

7. Ota II. Černý Olomoucký 1113-1126, bratr Svatopluka.

8. Václav (I.) Jindřich Olomoucký 1126-1130, syn Svatopluka.

9. Lupolt Olomoucký  1135-1137, syn Bořivoje II.

10. Vladislav Olomoucký 1137-1140, syn českého knížete Soběslava I.

11. Ota III. Dětleb 1140-1160, syn Oty II. Černého Olomouckého.

12. Bedřich (Fridrich) 1164-1173, syn druhého českého (knížete Vladislava II. do roku 1158) krále Vladislava I. (1172-1173, 1178-1189 český kníže).

13. Oldřich 1173-1176, syn Soběslava I.

14. Václav (II.) 1177-1178, syn Soběslava I. (listopad 1191-leden 1192 český kníže).

15. Konrád III. Ota 1177-1182, syn Konráda II. Znojemského, údělný kníže v Brně a ve Znojmě (1182, 1189-1191 český kníže). V roce 1189 vydal Statuta Konráda Oty, nejstarší český trestní zákoník. Spojil Moravu s Čechami. Od roku 1182 moravský markrabě.

16. Vladimír Olomoucký (+1199) a Břetislav Olomoucký (+1200) 1185-1191, syn Oty III. Dětleba.

       Císař Bedřich I. Rudovous (Fridrich I. Barbarossa) jmenoval v roce 1182 prvním markrabětem moravským Konráda III. Otu Znojemského (později český kníže Konrád II. Ota), který spojil všechny tři úděly.
     V roce 1197 titul trvale obnovil kníže Vladislav Jindřich, který předal český knížecí stolec svému bratru Přemyslovi Otakarovi I. a převzal vládu na Moravě.

Moravský markrabě:

                     (Přemyslovci 1182-1306)

1. Konrád II. Ota 1182-1191, český kníže 1189-1191

2. Vladislav Jindřich 1192-1194, 1197-1222, bratr krále Přemysla Otakara I., český kníže 1197

3. Vladislav (II.) 1224-1227, syn Přemysla Otakara I.

4. Přemysl 1228-1239, syn Přemysla Otakara I.

5. Vladislav (III.) 1246-1247, syn Václava I., starší bratr Přemysla Otakara II.

6. Přemysl Otakar II. 1247-1278, od roku 1253 český král.

Caesura (=přímá vláda českých panovníků). V letech 1253-1918 byli čeští králové také moravskými markrabími. 

7. Václav II. 1283-1305.

8. Václav III. 1305-1306.

9. Jindřich Korutanský 1306.

10. Rudolf I. Habsburský 1306-1307.

11. Jindřich Korutanský 1307-1310.

                 (Lucemburkové 1310-1423)

12. Jan Lucenburský 1310-1333.

13. Karel (IV.) 1333-1349.

14. Jan Jindřich 1349-1375, mladší bratr Karla IV.

15. Jošt Lucemburský Moravský 1375-1411, syn Jana Jindřicha, synovec Karla IV. (král římský 1.10.1410-18.1.1411).

15 a. Prokop Lucemburský, titulární markrabě moravský 1375-1405, syn Jana Jindřicha.

15 b. Jan Soběslav Lucemburský, titulární markrabě moravský 1375-1380, syn Jana Jindřicha, 1380-1387 biskup litomyšlský, 1387 biskup olomoucký, 1387-1394 patriarcha aquilejský.

16. Václav IV. 1411-1419, syn Karla IV.

17. Zikmund Lucemburský 1419-1423, syn Karla IV.

18. Albrecht II. Habsburský 1423-1439, zeť Zikmunda.

19. Ladislav Pohrobek 1453-1457, syn Albrechta II.

20. Jiří z Poděbrad 1458-1469, zvolený král.

21. Matyáš Korvín Hunyadi (zvolený český vzdorokrál, vládce Moravy) 1469-1490, uherský král, 1461-1464 zeť Jiřího z Poděbrad.

22. Vladislav II. Jagellonský 1490-1516, zvolený král z polsko-litevského rodu Jagiellů.

23. Ludvík Jagellonský 1516-1526, syn Vladislava II.

                   (Habsburkové 1526-1780)

24. Ferdinand I. Habsburský 1526-1564, zvolený český král, manžel Anny Jagellonské, dcery Vladislava II.

25. Maxmilián II. 1564-1576, syn Ferdinanda I.

26. Rudolf II. 1576-1608, syn Maxmiliána II.

27. Matyáš II. 1608-1619, syn Maxmiliána II.

28. Ferdinand II. Štýrský 1619-1637, bratranec Rudolfa II. a Matyáše II.

29. Fridrich Falcký 1619, zvolený vzdorokrál.

30. Ferdinand III. 1637-1657, syn Ferdinanda II.

31. Leopold I. 1657-1705, syn Ferdinanda III.

32. Josef I. 1705-1711, syn Leopolda I.

33. Karel VI. 1711-1740, syn Leopolda I.

34. Marie Terezie 1740-1780, dcera Karla VI.

                (Lotrinkové 1780-1918)

35. Josef II. 1780-1790, syn Marie Terezie

36. Leopold II. 1790-1792, syn Marie Terezie.

37. František I. 1792-1835, syn Leopolda II.

38. Ferdinand V. Dobrotivý 1835-1848, syn Františka I.

39. František Josef I. 1848-1916, synovec Ferdinanda V.

40. bl. Karel I. 1916-1918, prasynovec Františka Josefa I.

Markrabství moravské zahrnovalo i dnešní Slezsko a část Polska. V roce 1318 vzniklo Opavské knížectví, které zůstalo součástí Moravského markrabství do roku 1348, kdy je oddělil Karel IV. V tom roce se stalo samostatným i Olomoucké biskupství. Opavské knížectví bylo v 16. století připojeno ke Slezsku a Olomoucké biskupství připojili moravské stavy k Moravě. Od 28.10.1526 patřilo Moravské markrabství mezi korunní země monarchie.
V letech 1782-1850 spojeno se Slezským knížectvím (Rakouské Slezsko) v Zemi moravskoslezskou. V roce 1850 se stala Morava znovu korunní zemí Rakouska. Moravské enklávy v Rakouském Slezsku byly řízeny podle moravských zemských zákonů, včetně odvodu daní.
V roce 1918 zaniklo samostané Moravské markrabství. Do roku 1928 byla Země moravská jedním ze správních celků Československa.

  Slezské vévodství / knížectví 

znak Slezska - černá orlice se stříbrným perisoniem

                současná vlajka a erb Slezska

Slezsko

svůj název dostalo Slezsko pravděpodobně od východogermánského (vandalského) kmene Silingů, kteří žili v Dolním Slezsku: Silingové, Sulingové, Suledzové, Sledzové. Za vlády římského císaře Marka Aurelia žil kmen Sulingů ve Vandalských horách (Jeseníky). Silingové se v 5.-10. století vystěhovali do Germánie.
Slezsko, jako část českého království od doby krále Václava II., netvořilo jeden celek jako markrabství moravské, ale bylo rozdrobeno na několik samostatných knížectví. Jedno z nich bylo Opavské knížectví (v roce 1318), kterému vládla vedlejší větev Přemyslovců.
V roce 1740 vtrhl do Slezska bez vypovězení války pruský král Bedřich II. Císařovna Marie Terezie 10.4.1741 prohrála bitvu u Molvic, kterou vedl rakouský generál Neipperg a pruský král Bedřich II.
Vratislavským mírem v roce 1742 přišla Marie Terezie o velké území Slezska. Vzniklo pruské a rakouské Slezsko.    
Za vlády císaře Josefa II. v roce 1782 byla ustanovena země Moravskoslezská a v roce 1850 se stalo Rakouské Slezsko samostatnou korunní zemí Českého království. Bylo odděleno od Moravy a povýšeno na vévodství Dolní a Horní Slezsko.   
K Rakousku bylo původní Vratislavské knížectví (Dolní Slezsko) připojeno s Českým královstvím a Moravským markrabstvím v roce 1526. Až do roku 1740 to byla třetí země Koruny české s hrabstvím kladským dvakrát větší než Morava.

Dolní Slezsko je bývalé Vratislavské knížectví,

jeho erb se stal znakem Slezska v Českých zemích.

Hornímu Slezsku vládlo Opolské knížectví.

  

           Opavsko            Ratibořsko-Opolské knížectví