Seznam českých panovníků
(knížat, králů a prezidentů).
Manželé českých princezen, kteří byli panovníky ve své zemi, jsou označeni zelenou barvou, např.: Doubravka (+977, vdaná 965, manžel Měšek I.)
P A N O V N Í C I Č E C H
Legendární panovníci podle českých kronik, legend a pověstí
Při sestavování rodokmenu mýtických českých knížat postupoval kronikář Kosmas (1045-1125) podle Bible. Předobrazem praotce Čecha, který české Slovany přivedl pod památný Říp, byl biblický prorok Mojžíš („země zaslíbená“, „mléko a med“). Po něm je doba soudců (Krok a Libuše) a potom doba královská (pohan Přemysl a jeho nástupci).
Tři Krokovy dcery jsou symbolem pohanství a představují hříchy nevíry-nevěry: Kazi – kouzelnictví = magia (persky maguš=mág, kněz, hvězdopravec, řec. μαγεια – mageia = kouzelník), Teta – modloslužebnictví = idololatria (řec. ειδωλατρεια–eidolatreia=služba obrazům, modloslužba), Libuše – věštectví = divinatio (lat. věštění, hádání hádanek). Tyto tři pohanské nectnosti jsou opakem tří křesťanských ctností: víra, naděje a láska.
Původně bezejmenné hadačce panně Kosmas (1045-1125) dal jméno Luboša-Libuše. Kněžna a věštkyně Libuše zdědila trůn po svém otci Krokovi. Kosmas zachoval symboliku „svatého sňatku“ (svatba krále se zemí, Vládou), kterou použil kronikář Kristián (935-1000?).
Kosmas se narodil 10 let po dokončení obrazů ve znojemské rotundě sv. Kateřiny (1019-1034), obrazy viděl a použil pro pořadí mýtických (tajemných) knížat. K tomu přidal pár pohanských bohů z antiky. „Nebarbarství“ pohana Přemysla dokazuje Kosmas tím, že ho nechává uctívat stejné bohy jako starověcí Řekové a Římané (D.Třeštík 1999, s. 171). Tyto zápisy doplnil obraty: „stařecké hříčky“, „nechtěl jsem si něco vymýšleti“, „chceme jen něco málo pravdivého pověděti“, „o životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí“, „nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“, „jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené“. Zápisy v Kosmově kronice připravily problémy mnoha generacím budoucích historiků.
Historik Vladimír Karbusický (1995, s. 216-243) v kapitole „Kosmas a rodokmen předhistorických knížat“ dokázal, že Kosmas jména svých postav pro dobu mytickou převzal z údajného fiktivního staroslověnského (nebo staročeského) textu:
„Krok’ kazi Tetha (Thetka, Teuta), lubo...pŕemyśl... nezamyśl...m...na ta voj’n...ni zla, kr’z...my s... neklan...(am)..., gosti vít...“
- krok kazi (zastav, zakaž si krok) Teuthe (Němče-cizinče) a libě (mile) přemýšlej, nezamýšlíme na tebe vojnu (a)ni zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme. Z tohoto zápisu domyslel Kosmas jména knížat: Krok, Kazi, Teta, Luboša (Libuše), Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít.
Text listu (staroslověnsky nebo staročesky) údajně z 11. století popsal nabídku k míru v bitvě, kterou Fuldské anály zaznamenaly k roku 849 (V. Karbusický 1995, s. 238-239, 241), kdy po střetu s velkým vojskem Franků se čeští vyjednavači obrátili na hraběte Thakulfa, náčelníka srbské marky, kterému věřili víc než ostatním. Silné boje s Němci z roku 1040 za Břetislava I. zapůsobili na epos, kde je popsán boj z roku 849 (tento epos se traduje po celá staletí!). Název Theutonici se objevuje v Kristiánově legendě na konci 10. století.
Kosmův rodokmen legendárních panovníků a prvních Přemyslovců, doplnili ve 13. a 14. století kronikáři Dalimil a Přibík Pulkava z Radenína.
České knížectví (644 – 870)
(podle děkana a kronikáře Kosmy)
Praotec Čech 644 – 661, příchod kmene Čechů
Jeho dva bratři: Lech a Kyj (Rus). O příchodu kmene Čechů neexistují písemné doklady. Nejstarší zápis je v latinské Kosmově kronice z roku 1125. Kosmas napsal, že Čechové stavěli sídla mezi Ohří a Vltavou v okolí hory Říp. Praotec Čech se jmenuje Boemus a země nazvaná jeho jménem Bohemia. Další zápis je v Dalimilově kronice z roku 1310. Podle ní napsal Alois Jirásek (1851-1930) Staré pověsti české. V Dalimilově kronice je napsáno, že Čechové přišli z Charvátska za Tatrami při řece Visle, protože se tam jejich vévoda Čech dopustil vraždy. Charvátsko=Bílé Charvátsko, území, které sahalo od dnešní Ostravy až po Lvov (Ukrajina)
Po příchodu na naše území praotec Čech vystoupil na horu Říp a oznámil svému kmeni, že našel zaslíbenou zemi. Podle jazykovědců jméno Čech znamenalo: člověk z našeho kmene – slovansky: čelovech, čelověk. Pokud by praotec Čech skutečně existoval, byl by pravděpodobně Kelt. Podle některých badatelů a historiků je praotec Čech totožný s knížetem Sámem. Jako pohan měl pravděpodobně několik manželek, jejich jména se nedochovala.
Krok 661 – 675
První zápis o knížeti Krokovi je v Kronice české, kterou napsal pražský děkan a kronikář Kosmas v letech 1119–1122: „Podle jeho jména je znám hrad v lese u vsi Zbečna. Ten vládl v Čechách pevnou rukou. Tento znamenitý muž Krok (lat. Crocco) měl tři dcery, které měly uděleny nemalé poklady moudrosti.“ Kosmas znal Zbečno (dnes Smečno u Kladna a čtvrť Kročehlavy). Místo souviselo se staročeským slovem rok–rokování=soud. Soudce Krok (jméno poprvé zapsal až Václav Hájek z Libočan, +1553) se Krok stal knížetem roku 670. To bylo 12 let po smrti Sáma (možného praotce Čecha). Kosmas, a od něho Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, zapsal jména Krokových dcer: Kazi, Teta (Tetka), Libuše. Kazi měla za manžela Bivoje. Pokud by kníže Krok skutečně žil, měl jako pohan více manželek, jejichž jména se nedochovala.
Libuše 715 – 722
Podle legendy dcera knížete Kroka. První zmínku o ní, bez uvedení jména, má mnich Kristián (935-1000?) ve své legendě Život a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily: „Slované čeští obrátili se, jak pověst předků vypravuje, k hadačce o radu a věštecký výrok. Když ho dostali, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli prozíravého muže, který se zabýval orbou, jménem Přemysla, ustavili ho podle výroku hadačky knížetem a jejím manželem.“
Více se o věštkyni zmiňuje ve 12. století kronikář Kosmas. Tak jako její otec i Libuše soudila spory mezi svými poddanými. Jednoho dne soudila dva bratry Chrudoše a Šťáhlava ve sporu o otcovo dědictví (podle jiné verze dva sousedy). Jejich otec byl Klen. Chrudoš chtěl zdědit po otci všechen majetek a pole. Mladšímu Šťáhlavovi by nezbylo nic. Spor byl rozsouzen tak, že se dědictví rozdělí mezi oba stejným dílem. Chrudoš se ohradil: "Běda mužům, kterým žena vládne. Má dlouhé vlasy a krátký rozum. Mužům má vládnout muž a ne žena." Libuše se urazila a po této neshodě řekla vladykům, ať si najdou nového knížete. Sama jim poradila, že najdou na severní straně ve vsi jménem Stadice zemana, který se jmenuje Přemysl. Podle legendy se s ním znala z dřívější doby a své posly poslala na sever Čech.
S Přemyslem měla Libuše tři syny: Nezamysla, Radobýla a Lidomíra. Z hradiště Libušína (podle Kosmy) předpověděla slávu Prahy a poslala vladyky hledat to místo, kde měli postavit hrad: „Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd. Tam v lese je ostroh, třicet honů odsud, který ze severu chrání říčka Bruska (Brusnice) a na jižní straně vysoká hora v podobě mořského vepře (delfín), nazývaná Petřín, který sahá až tam, kde obíhá řeka Vltava. Když tam přijdete, najdete člověka jak tesá práh (nadpraží) domu.
(Podle prvního slova, které vám odpoví nazvete hrad. Nalezli muže, který opracovával dřevo a na dotaz, co dělá, odpověděl: "práh", lat. Limen. Poslové označili místo a nazvali ho Praha; /z Vyšehradu podle kronikáře Přibíka Pulkavy, +1380).
A hrad, který postavíte, nazvete Praha. V tom městě vyrostou dvě zlaté olivy, které proniknou až do nejvyššího nebe. Jedna se bude jmenovat Více slávy (Václav, lat. Maior gloria) a Vojů útěcha (Vojtěch, lat. Exercitus consolatio) a budou je ctít národy, knížata i králové. A protože proti prahu musí velcí pánové sklonit hlavu, tak se budou klanět i mému městu. Budou mu vzdávat čest a chválu a bude slavné ve světě.“
Předpověděla války, neštěstí a budoucnost českého národa: knížete Břetislava, bitvu Jaroslava ze Šternberka proti Mongolům, Přemysla Otakara II., Elišku Přemyslovnu a Karla IV., husitské války a Jiřího z Poděbrad. Nakonec řekla: "Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná - prokletí! Však nechť se stane cokoli, to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi: můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! (kněžna Libuše v závěru Smetanovy opery). Podle legendy také poradila svým poddaným, kde se v zemi nacházejí kovy a kde je mají hledat.
Archeologické průzkumy na hradišti Libušíně prokázaly, že zde v 6. století bylo osídlení a pohanská svatyně. Pokud Libuše žila, mohla opravdu žít a být pohřbena na Libušíně. Přemyslovské hradiště vzniklo v 10. století a bylo větší než areál Pražského hradu. Mělo rozlohu 12,5 ha. Kostel sv. Jiří na Libušíně je ze 13. století.
Po mnoha letech zemřela její sestra Kazi a po ní Teta. Libuše poznala, že i ona zemře. Svolala vladyky a naposledy k nim promluvila, aby poslouchali Přemysla.
Po Libušině smrti chtěly ženy z její družiny takovou vážnost, jako měly za jejího života. Velkou bojovnicí byla Vlasta, která ženy a dívky podněcovala proti mužům. Ony odešly od mužů a postavily si hrad Děvín. Z hradu vyrážely do bojů s muži.
Jednou se lstí zmocnily vladyky Ctirada, kterého opila bojovnice Šárka a ženy ho umučily. V nastalém boji s muži vůdkyně Vlasta padla, Děvín byl spálen a ženy se vrátily domů.
Přemysl zv. Oráč 722 – 745
Podle některých historiků to byl moravský kníže Rostislav. Podle Kosmovy legendy pocházel ze Stadic u Ústí nad Labem. Společně s budoucí kněžnou Libuší se znali, protože se vzdělávali na Levém Hradci. Z Vyšehradu za ním Libuše poslala posly, kteří ho našli, jak pracuje na poli. Poklonili se novému knížeti a předali mu vzkaz kněžny Libuše. Po příchodu na Vyšehrad se slavila velká svatba. Podle legendy měl Přemysl a Libuše 3 děti: Nezamysl, Radobýl, Lidomír.
Přemyslovým jménem byla nazvána 1. knížecí a královská dynastie u nás. Podle historiků 21. století by se měla dynastie správně nazývat Bořivojovci, protože legenda o Přemyslovi vznikla až později. Jméno Přemyslovci dostala pražská větev moravských Mojmírovců až v 19. století, kdy ji tak označili romantizující národní obrozenci.
Nezamysl 745 – 783
Nic nového nezamýšlící. Syn Přemysla a Libuše.
Mnata 783 – 804
Syn Nezamysla. Jméno znamená pamatující, pomnící, pomnít, mníti = pamatovati.
Vojen 804 – 831
Syn Mnaty. Vůdce vojů = zástupů. Podle kronikáře Dalimila měl dva syny: Vnislav a Vlastislav. Podle Dalimila byl Vlastislav zakladatelem lučské (žatecké) větve rodu. Za knížete Neklana vyhlásil Vlastislav válku bratru Vnislavovi (Rukopis královédvorský: Čestmír a Vlaslav, Staré pověsti české: Lucká válka). Podle kronikáře Přibíka Pulkavy měl Vlastislav syna Vladislava a ten měl syna Lva.
Vnislav 831 – 852
Syn Vojena. Uni slav = první slavný.
Křesomysl 852 – 853
Syn Vnislava. Jméno znamená ten, kdo křesá mysl = nabádá k myšlení. Podle Kroniky české Václava Hájka z Libočan zanedbával Křesomysl zemědělce a podporoval horníky. Vladyka Horymír z Neumětel ničil doly a za to byl knížetem na Vyšehradě odsouzen na smrt. Jeho posledním přáním bylo naposled se projet na koni Šemíkovi, se kterým skočil z vyšehradské skály. Kníže Křesomysl udělil Horymírovi milost.
Neklan 853 – 863
Syn Křesomysla. Podle Dalimila nebodající (non punctus) = ne klání, nebojovný. Byl údajně tak bojácný, že nepoužíval žádnou zbraň, ani pro svoji obranu. Do boje v Lucké válce za sebe poslal svého dvojníka Tyra (Čestmír podle RK). Ten zabil nepřátele, ale sám zemřel. Neklan se ujal sirotka po Vlastislavovi a dal ho do péče Durynkovi, který dítě zabil. Kníže mu dal za „odměnu“ vybrat: buď se oběsí nebo bude proboden.
Podle Dalimila měl Neklan dva syny: Hostivít a Děpolt. Děpolt byl zakladatelem zličské (kouřimské) větve rodu. Děpoltovým vnukem byl údajně kouřimský kníže Radslav, který chtěl bojovat se sv. Václavem. Podle rodokmemu byl Václavovým vzdáleným bratrancem. Jejich pradědečkové Hostivít a Děpolt byli bratři.
Hostivít 863 – 870
Syn Neklana. Jeho jméno vyjadřuje vítání hostů (hosti vítá). Podle legend byl Hostivítův syn Bořivoj, český kníže, 1. historicky doložený český panovník.
Podle některých historiků byl Hostivít kníže Rostislav (Rastislav). Přízvisko získal, když na Moravě přivítal dva velice vzácné hosty-bratry Konstantina (sv. Cyrila) a Metoděje.
