P A N O V N Í C I Č E C H
M O R A V Y
A
S L E Z S K A
České království bylo oficiálně ukončeno 14.11.1918,
kdy na schůzi Revolučního Národního shromáždění
prohlášením předsedy Národního výboru Karla Kramáře,
byla sesazena z českého trůnu
dynastie habsburskolotrinská (český král Karel III.),
a aklamací prohlášen
prezidentem Československa Tomáš Garrique Masaryk.
PREZIDENTI ČESKOSLOVENSKA
Československý stát
(28.10.1918 - 14.11.1918)
Republika Československá
Československá republika
(28.10.1918 - 30.9.1938 první republika)
64) (1) Tomáš Garrique Masaryk 1918 - 1935 abdikoval.
*7.3.1850 Kopčany (Slovensko) nebo Hodonín, +14.9.1937 Lány u Rakovníka. Pokřtěn jménem Tomáš Jan (Thomas Johann Massařik /zápis ve farní matrice v Hodoníně). První československý prezident.
Otec Jozef Maszarik (=řezník, Slovák, *25.2.1823 Kopčany, SR, +25.9.1907 Hustopeče), kočí a šafář (správce panského hospodářského dvora) na císařských statcích. Mluvil pouze slovensky, byl negramotný, číst a psát ho naučil syn Tomáš. Matka Terezie roz. Kropáčková (*4.8.1813 Hustopeče, +22.4.1887 Hustopeče, česká Němka). Uměla více německy než česky. V roce 1833 měla Terezie nemanželského syna, který za čtyři měsíce zemřel. Sloužila jako kuchařka u židovského továrníka Němce Nathana Redlicha, kde opět otěhotněla. Za manžela jí byl "dohozen" panský kočí Jozef Maszárik.
Masarykovy se vzali 15.8.1849 (Terezie byla už 2 měsíce těhotná) a měli pět dětí: Tomáš Jan (1850-1937), Jan (*+1851), Martin (1852-1873), Ludvík (1854 Hodonín, +1912 Portorož, Slovinsko, pohřben v Terstu, měl dceru Ludmilu 1900-1985, prov. za Jaroslava Lípu 1886-1966), dcera Františka (*+1858).
Rodina se často stěhovala z důvodu otcova zaměstnání. Otec byl povýšen na drába (obecní sluha, policajt) a přeložen na dvůr do Čejkovic (1856-1858). Na rok se odstěhovali do Čejče a v letech 1859-1862 pobývali opět v Čejkovicích, 1862-1864 opět v Čejči. Výchovu dětí zajišťovala matka Terezie.
Továrník Redlich Tomáše Masaryka finančně podporoval. Továrníkův syn Josef Redlich, později ministr financí Předlitavska (rakouská část monarchie) byl celý život Masarykovým blízkým přítelem.
V Hodoníně ve škole matka dala Tomáše zapsat do české třídy. V roce 1857 mu místní kaplan František Serafín Satora (*28.9.1826 Traplice/Uherské Hradiště, +16.2.1885 Velehrad) otevřel farní knihovnu, půjčoval mu knihy a učil ho latinsky a francouzsky. Později mu platil knihy, které si Tomáš chtěl koupit. Tomáš Masaryk kaplana Satoru velice obdivoval, chtěl být tak vzdělaný jako on a tak by se mohl stát učitelem nebo knězem.
Tomáš byl velice zbožný. Jednu ze svých spolužaček evangeliček obrátil na katolickou víru. V Čejkovicích ministroval a zpíval na kůru v kostele sv. císařovny Kunhuty. Kaplan František Satora a děkan Pavel Kotzmann zajistili Tomášovi od roku 1861 místo na studiích piaristického reálného gymnázia v Hustopečích, odkud pocházela Tomášova matka. Na veřejnost se dostala zpráva o vztahu kaplana a paní učitelové Mráčkové, která s kaplanem čekala dítě. Tato událost měla negativní vliv na náboženskou víru malého Tomáše.
V roce 1864 dokončil studia a vrátil se domů. Na učitele chtěl jít studovat za dva roky. Matka ho doprovodila do Vídně, kde měla známé a zajistila mu místo uměleckého kováře a strojního zámečníka. Ve Vídni se mu nelíbilo a když mu spolubydlící ukradl knihy, utekl domů. Otec rozhodl, že se Tomáš vyučí kovářem v Čejči. Při kování koní si ho všiml učitel z hustopečské reálky a doporučil ho jako učitelského praktikanta v čejkovické škole. Tomáš Massařik nastoupil na německé gymnázium v Brně, kam mu opět pomohl kaplan Satora. Příjmení se mu nelíbilo, v 18 letech si nechal na faře v Hodoníně změnit příjmení na Masaryk (v době narození jeho otce se ještě běžně nepoužívalo Y). Ten rok Tomáš odmítl účast na německé školní zpovědi. Byl předvolán k řediteli, při domluvě napadl ředitele pohrabáčem a byl ze školy vyloučen. Řediteli řekl, že přestoupí z římskokatolické církve do církve řeckokatolické.
Stal se vychovatelem v rodině policejního ředitele Antonína Le Monniera, kterému doučoval syna. Policejní ředitel Le Monnier byl přeložen do Vídně, mladý Masaryk tam odjel s ním. Le Monnier ho doporučil na Akademické gymnázium. Zde Masaryk v roce 1872 odmaturoval a přihlásil se na Vídeňskou univerzitu, kde studoval filologii. V době univerzitních studií si ke křestnímu jménu připojoval vlastenecké jméno Vlastimil a své práce podepisoval tímto jménem: Tomáš Vlastimil, případně Tomáš Jan Vlastimil.
V roce 1875 Masaryk napsal do svého prvního životopisu, že jeho matka je Němka. Masaryk se zabýval dílem Františka Palackého a byl ovlivněn jeho protestantskými myšlenkami. V roce 1876 získal doktorát filosofie (PhDr.) na Filosofické fakultě Vídeňské university. Jeho další dobrodinec byl vídeňský bankéř Rudolf Schlesinger, kterému také doučoval syna. Bankéř zaplatil svému synovi studijní cestu po Evropě (Itálie, Německo) a Masarykovi postgraduální studium na univerzitě v Lipsku, kde bydlel v rodině Göringových (nebyla to rodina válečného zločince nacisty Hermanna Göringa). Rodinu Göringových navštěvovala v letech 1867-1877 i Američanka Charlotta Garrique (Šarlota). Zde se poznali v roce 1877. Požádal ji o ruku a odjeli za jejími rodiči do USA. 15.3.1878 se vzali v unitářské modlitebně v Brooklynu v New Yorku. Při svatbě přijal její příjmení Garrigue za své druhé jméno.
Spolu měli děti: Alice Garrigue (*3.5.1879 Vídeň, +29.11.1966 Chicago, USA), Herbert (*1.5.1880 Vídeň, +15.3.1915 Praha/Halič, na tyfus. Pohřben na Olšanech, manželka Bohumila Brünnichová, sňatek 20.8.1910), Jan (*14.9.1886 Praha, +10.3.1948 Praha, ministr zahraničí, manželka Frances Crane, sňatek 29.12.1924 v New Yorku), Eleanora (Eleonor, *2.3.1890 Praha, +18.7.1890 Praha), Olga (*25.5.1891 Praha, +12.9.1978 Londýn, manžel Henri Revilliod, sňatek 10.12.1920), Jana (Hana, *+1892 Praha, po narození).
V roce 1879 se stal Masaryk docentem na Vídeňské universitě, kde se habilitoval spisem: "Sebevražda hromadným jevem lidské společnosti". Ve spisu kladně zhodnotil působení katolické církve, protože ve středověku byly sebevraždy minimálním jevem. Ztráta víry v Boha vedla v novověku k sebevraždám. Je to jediné kladné hodnocení katolické církve v Masarykových pracích.
Po návratu do Rakouska-Uherska se Charlottou bydleli ve Vídni, kde v roce 1880 vystoupil z římskokatolické církve. Oba vstoupili do Reformované církve evangelické (kalvínská) v Heršpicích. Masaryk se nikdy nestal praktikujícím kalvinistou a dostal se do věroučného konfliktu se svým přítelem superintendantem (titul na úrovni biskupa, vedoucí kazatel) Ferdinandem Císařem a farářem Janem Karafiátem (autor Broučků). Po neshodách přestoupil s manželkou do církve Jednoty bratrské.
V roce 1881 se Masarykovi přestěhovali do Prahy do Mickiewiczowy ulice (u Mariánských hradeb). V Praze se Tomáš Garrigue Masaryk stal v roce 1882 profesorem filosofie na Universitě Karlově.
V roce 1886 se vyslovil proti pravosti Rukopisu královédvorského a Zelenohorského (RKZ). Masaryk byl přesvědčen, že Rukopisy jsou podvrženy. V únoru 1886 vyšel z podnětu T.G. Masaryka v časopise Athenaeu-listy pro literaturu a kritiku vědeckou, který vydával, článek filologa Jana Gebauera. Za měsíc vystoupil Masaryk proti RKZ ze sociologického hlediska. Byl si dobře vědom důležitosti Rukopisů. Proti pravosti RKZ začal burcovat mravní svědomí českého národa, aby se nepoddal nepravdě (lži): "přeci národ nemá stát na lži. Národ musí bojovat za pravdu, i kdyby byla bolestná." Napsal Gebauerovi: "Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylů, jejž třeba celý národ sdílí." Postavil se i proti chemickým důkazům pravosti RKZ, které přinesl chemik Antonín Bělohoubek. Masaryk nikdy neviděl ani jeden z Rukopisů.
Při tzv. hilsneriádě v letech 1899-1900 se Masaryk zastal Žida Leopolda Hilsnera. Ten byl obviněn, že zabil židovským rituálním způsobem křesťanku Anežku Hrůzovou v Polné.
Tomáš Garrigue Masaryk byl jediným poslancem ze Českou stranu demokratickou v rakouském parlamentu. Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 odjel ve věku 64 let, s dcerou Olgou (údajně na léčení její tuberkulózy) do emigrace. Z Itálii odjel roku 1915 do Švýcarska, kde vedl v Curychu zahraniční odboj. 6.7.1915 se při oslavách M. Jana Husa vyslovil pro rozbití Rakouska-Uherska. Vláda na něho vydala zatykač a byl v nepřítomnosti odsouzen za velezradu k trestu smrti. V roce 1915 byla zatčena jeho dcera Alice na 8 měsíců a za rok i manželka Charlotta. Propuštěna i s dalšími českými politiky na amnestii, kterou vyhlásil císař bl. Karel I. v r. 1917.
Později Masaryk odjel do Francie a Anglie. V roce 1917 odjel do Ruska a s vládou bolševiků podepsal dohodu o přesunu československých legií přes Vladivostok do Evropy. Legionářům sdělil, aby se nevměšovali do války v Rusku. Bolševici se snažili legionáře odzbrojit a oni si museli cestu do Evropy vybojovat. 7.2.1920 uzavřeli legionáři s bolševiky příměří a poslední legionáři se ve Vladivostoku nalodili 2.9.1920.
Masaryk z Ruska odjel přes Sibiř, Koreu a Japonsko do Ameriky, kde založil s E. Benešem a M. R. Štefánikem Československou národní radu. Prezidentu USA Woodrowu Wilsonovi Masaryk doporučil, aby spojenci uznali bolševickou vládu v Rusku. Důvodem tohoto doporučení byla nenávist ke germanizaci a láska ke slovanství. Bolševici se v té době dali ještě porazit. 30.5.1918 podepsal v Pittsburku (USA) dohodu o společném státě Čechů a Slováků.
Československou samostatnost uznala 29.6. Francie, 9.8. Velká Británie. 3.9. USA. Masaryk 26.10.1918 podepsal ve Filadelfii prohlášení o samostatnosti Československa.
28.10.1918 byl na Václavském náměstí vyhlášen Československý stát (do 14.11.1918 České království). Na doručování státních zásilek se měsíc podílelo i 900 junáků a skautek s náčelníkem A. B. Svojsíkem.
14.11.1918 se konala ustanovující schůze revolučního Národního shromáždění, které se zúčastnilo 256 poslanců. Schůzi vedl Karel Kramář (první ministerský předseda). Ten ve svém projevu poděkoval osobnostem, "mužům 28.října", legiím a dohodovým státům za vznik Československa.
40 slovenských poslanců se zdrželo kvůli zpožděnému vlaku a přišlo na schůzi až po aklamaci (kvůli tomu někteří právníci považují volbu za neplatnou, minimálně za neuctivou vůči Slovákům. Někteří slovenští politici se již tehdy rozzlobili na Čechy a začali hovořit o tom, že Československo je jen prozatímní státní útvar. Novinář Karel Hvížďala 14.9.2017).
Část zápisu ze schůze Národního shromáždění (zapsal člen NS zapisovatel Luděk Pik, https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/001schuz/s001001.htm) 14.11.1918, na které byla sesazena z českého trůnu dynastie habsburskolotrinská a Tomáš Garrigue Masaryk byl prohlášen aklamací (souhlasné, jásavé volání) prezidentem ČSR na dobu dvou let.
(Karel Kramář) "Všecka pouta, která nás vázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Výborně, poslanci povstávají, hlučný potlesk). Konec jest smlouvám z r. 1526 i pragmatické sankci (výborně, potlesk). Dynastie habsburskolotrinská ztratila všechna práva na trůn český (tak jest! Výborně! Potlesk!). A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou (Výborně! Sláva! Hlučný potlesk!). A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka (Výborně! Sláva! Potlesk!). Prohlašuji tedy professora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky. Tímto jsme vykonali všecko, co jest zapotřebí k tomu, než konstituujeme se jako Národní shromáždění.
Konstatuji, že jsme k usnášení způsobilí a také naši bratři slovenští, kteří poněkud byli opožděni, již se do schůze dostavili (Sláva jim! Potlesk). A já tudíž Vás prosím, abyste dovolili, abychom přikročili k volbě předsedy Národního shromáždění."
Nový prezident přijel do Prahy 21.12.1918. T.G.Masaryk byl po prvním období zvolen ještě třikrát: 27.5.1920, 27.5.1927, 24.5.1934).
Všechny nástupnické státy Rakousko-uherské monarchie se svými představiteli (ČSR zastupoval T.G.Masaryk) se zavázaly, že vyhnané vládnoucí rodině budou vyplácet roční příjem na důstojné dožití. Tento slib nedodržel záměrně ani jeden stát: Rakouská republika, Maďarská republika, Československá republika, Polská republika, Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců), Itálie.
V roce 1920 vyslovil Masaryk nesouhlas se vznikem nové československé církve, ale roku 1925 vyvěsil na Hradě husitský prapor k uctění 510. výročí upálení M. Jana Husa. Vyvěšení husitského praporu mělo za následek diplomatickou roztržku s vatikánským nunciem arcibiskupem Francescem Marmaggim. Po zklidnění situace, a přijetí 17.12.1927 Modu vivendi (smlouva mezi ČSR a Svatým Stolcem), 29.2.1928 prezident Masaryk udělil Mons. Marmaggimu Řád Bílého lva I. třídy.
Jako prezident začal Masaryk navštěvovat obce v nové Československé republice. V roce 1926 navštívil východní Čechy: Hořice, Hradec Králové a Dvůr Králové nad Labem.
Protože se chtěl vyvarovat dalších náboženských konfliktů z roku 1925, podpořil Miléniové Svatováclavské oslavy v roce 1929 (1000 let od smrti sv. Václava, tehdy uznávaný rok smrti sv. Václava 929) a zúčastnil se těchto oslav v Praze.
14.12.1935 se ve věku 85 let ze zdravotních důvodů vzdal úřadu. Zemřel o dva roky později, pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Lánech.
21.12.1935 odhlasovali poslanci Národního shromáždění zákon, kterým dostal titul „prezident Osvoboditel“.
26.2.1930 schválili poslanci Národního shromáždění zákon: „T.G. Masaryk zasloužil se o stát.“
23.4.1990 schválen zákon o Milanu Rastislavu Štefánikovi: „M.R. Štefánik sa zaslúžil o vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov.“
13.4.2004 schválen zákon o Edvardu Benešovi: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“
29.2.2012 zákon o Václavu Havlovi: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“.
Charlotta rozená Garrique, *20.11.1850 Brooklyn New York v USA, +13.5.1923 Lány. Byla třetí z 11 dětí. Otec Rudolph Pierre Garrique (*v Dánsku), po rodičích hugenotský Francouz. Bohatý podnikatel, který založil a vlastnil protipožární pojišťovnu Germania. Matka Charlotta Lydia rozená Whitingová z Chicaga, se zapojila do hnutí o zrušení otroctví a sama učila černochy číst a psát. Velké sociální cítění předala i své dceři.
V 17 letech odjela Charlotta na studia hudebních věd konzervatoře v německém Lipsku, kde bydlela v rodině Göringových (nebyla to rodina pozdějšího nacistického vůdce Hermanna Göringa). Po třech letech se vrátila do USA, ale jednou za rok se vracela do Německa. Při jedné ze svých návštěv v roce 1877 poznala budoucího manžela, který v této rodině také bydlel. Jedním z důvodů byla záchrana paní Göringové, která 24.7.1877 spadla na vyjížďce do řeky a začala se topit. Tomáš Masaryk pro ni skočil a zachránil ji. Charlottě tento skutek učaroval a Tomáš se jí zalíbil.
Po této události požádal Charlottu o ruku a odjeli do USA. 15.3.1878 se vzali v New Yorku-Brooklynu na schodech modlitebny unitářské církve na Pierrerepont Street. Dohodli se, že budou žít v Rakousku-Uhersku. Po svatbě odjeli do Vídně, kde se Charlotta naučila česky a snažila se poznat české poměry. Velice ráda četla knihy Boženy Němcové, Jana Nerudy a Karla Havlíčka Borovského i básně Petra Bezruče.
Původně byla členkou společnosti Unitářů (Antitrinitářů=protitrojiční). Po příjezdu do Vídně přestoupili oba do Reformované církve (kalvinisté), později do církve Jednoty bratrské. Prohlásila, že: „si oddychla, když nemusí věřit v Panenku Marii a svatého otce.“ To jako členka unitářské společnosti, později kalvinistka a evangelička vůbec nemusela, ani ji k tomu nikdo nenutil. Měla velice zkreslený náhled na katolickou církev, protože katolíci Pannu Marii i papeže (Svatého Otce) mají v úctě, ale nevěří v jejich božství.
V roce 1881 se přestěhovali do Prahy do Mickiewiczowy ulice (u Mariánských hradeb, v letech 1923-1939, 1945-1949 se ulice jmenovala Charlotty Masarykové). V roce 1915 byla pod policejním dohledem, protože její manžel byl odsouzen v nepřítomnosti za velezradu k trestu smrti. V roce 1916 byla zatčena, roku 1917 propuštěna na amnestii císaře bl. Karla I.
V lednu 1918 byla hospitalizována v nervovém sanatoriu ve Veleslavíně a dospělými dětmi (Alice 39 let, Jan 32 let, Olga 27 let) zbavena svéprávnosti. Tím byla chráněna před dalším pronásledováním a uvězněním rakouskými úřady. Ze sanatoria ji 21.12.1918 vyzvedl manžel Tomáš Masaryk, zvolený prezident ČSR. Střídavě pobývala na Pražském hradě nebo v Lánech, na veřejnosti se ukazovala málokdy.
V roce 1920 byly na její popud zrovnoprávněny ženy s muži a jako jedny z prvních v Evropě dostaly volební právo. Toto právo prosadil T.G. Masaryk i do Ústavy Československé republiky.
1.5.1923 ji postihla mozková mrtvice, po které částečně ochrnula. Léčila se v sanatoriu ve Veleslavíně a zemřela na zámku v Lánech. Pohřbena na hřbitově v lánech. Na jejím náhrobku je mylně uvedeno datum narození 28.11. místo správného 20.11.
Úlohu první dámy převzala dcera Alice Garrique (*3.5.1879 Vídeň, +29.11.1966 Chicago, USA). V roce 1898 nastoupila na studium medicíny jako jediná studentka mezi 50 studenty. Protože nosila brýle a po jejich sundání neviděla na laboratorní práce, přešla po dvou semestrech na filosofii.
Po smrti manželky Charlotty (+1923) měl otec Tomáš několik přítelkyň. Alice je nesnášela, žárlila a otvírala otcovu poštu. Alice se tvrdě postavila proti prezidentově milence, kterou v letech 1928-1934 byla vdaná spisovatelka Oldřiška Veronika Sedlmayerová zvaná Oldra (*4.7.1884 Kuřim, +6.6.1954 Poděbrady). Setkávala se s prezidentem v různých bytech i na lánském zámku. Alice zakázala Oldře vstup do zámku. Po těchto zákazech prezident Oldru požádal, aby mu už nikdy nepsala. Alice cenzurovala Karlu Čapkovi jeho Hovory s TGM.
Alice se nevdala. Po smrti otce se elektrošoky léčila z depresí. V roce 1948 odjela do exilu v USA. Zemřela v Chicagu v Krajanském československém domě pro důchodce. V roce 1994 dal Český červený kříž převézt její ostatky na hřbitov do Lán.
65) (2) Eduard Beneš 1935 – 1938, odstoupil
1940 – 1945 prezident v britském exilu
*28.5.1884 Kožlany u Rakovníka, syn rolníka Matěje (*1843, +1910) a Anny Petronily roz. Benešové (nebyli příbuzní, šlo o shodu jmen, *1840, +1908). Eduard byl nejmladší, měl 9 sourozenců, 2 zemřeli nedospělí. V dětství a mládí ministroval v kostele sv. Vavřince v Kožlanech, kde byl farářem Josef Kubů. Eduardova oblíbená církevní píseň byla "Ježíši, Králi nebe a země..."
Po maturitě na gymnáziu v Praze na Vinohradech, studoval v r. 1904 filosofii na UK a v r. 1905 na Sorbonně v Paříži, kde poznal manželku Hanu (Annu). V té době byl přesvědčen, že se nikdy neožení a dal Anně možnost, aby se sama rozhodla, zda si ho vybere pro svůj život. V roce 1906 se zasnoubili a Eduard požádal Annu, aby se dala přejmenovat, protože si nechtěl jménem připomínat předchozí známost Annu. On sám si změnil jméno na Edvard.
V r. 1907 studoval v Berlíně. Doktorát práv získal ve francouzském Dijonu v r. 1908. V r. 1909 složil v Praze rigorózní zkoušku a získal titul JUDr. a PhDr.
6.11.1909 se v kostele sv. Ludmily na Královských Vinohradech v Praze oženil s Annou Vlčkovou. Rok po svatbě se stal svobodným zednářem.
V r. 1915 odešel do zahraničí. Pobýval v Paříži, kde šířil Masarykovy myšlenky o samostatném Československu. S T.G. Masarykem se znal z dob, kdy chodil na jeho přednášky, později s ním spolupracoval. V letech 1918–1935 byl ministrem zahraničí. Edvard Beneš byl zvolen prezidentem 14.12.1935.
16.9.1938 poslal do Francie zvláštního vyslance, ministra sociální péče Jaromíra Nečase s tajným posláním: prostřednictvím Leona Bluma předat vládě Francie nabídku nacistickému Německu. Československo odstoupí 4-6.000 km2 s podmínkou převzetí 1-2.000.000 československých Němců. Listina měla dovětek: Tyto papíry zničit. Jaromír Nečas (1888-1945) je schoval a v roce 1943 sepsal o své misi zprávu. Prezident Beneš se o této misi nikdy nezmínil.
Po Mnichovském diktátu (29.9.1938) podal Beneš 5.10. demisi a odjel do Anglie. V r. 1943 podepsal smlouvu o spolupráci se SSSR. Sovětský svaz slíbil uznat předválečné hranice Československa. Anglie a USA je nikdy neuznaly. V r. 1945 se vrátil jako československý prezident. Později dostal titul „prezident Budovatel“.
Hana (křtěná Anna) rozená Vlčková, *16.7.1885 Domaslavice u Oseka, dnes Háj u Duchcova, +2.12.1974 Praha. Její otec byl drážním vechtrem (strážník trati), ale vzal si ji k sobě dvorní rada Olič a vychovával ji se svými dcerami. V r. 1899 si ji jako sirotka vzala na vychování bezdětná bohatá teta, která ji poskytla vzdělání. Anna vystudovala universitu na Oxfordu. S manželem se poznala v r. 1905 v Paříži, kde byla s kamarádkou na výletě.
V r. 1906 se v Paříži zasnoubili a on ji požádal, aby si dala přejmenovat křestní jméno, aby mu nepřipomínala předchozí vzpomínky na jinou Annu, která ho odmítla. 6.11.1909 měli svatbu v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Manželství bylo bezdětné, dítě nedonosila.
Po manželově emigraci v r. 1915 byla v září zatčena, pro špatný zdravotní stav propuštěna, ale roku 1916 opět zatčena, v r. 1917 propuštěna na amnestii císaře bl. Karla I.
Po zvolení manžela prezidentem se stala skutečnou první dámou a reprezentantkou Československa. V letech 1930-1931 dal manžel postavit letní vilu v Sezimově Ústí, která byla později znárodněna. Stála za manželem v jeho nejtěžších chvílích po Mnichovu v roce 1938.
Česko-Slovensko
(1.10.1938 - 14.3.1939, druhá republika)
66) (3) Emil Hácha 1938 – 1939.
*12.7.1872 Trhové Sviny, +27.5.1945 Praha (úředně +27.6.1945). Celým jménem Emil Dominik Josef. Otec Josef Emanuel (+1884) byl berním úředníkem a matka Marie Karolína Pavlína (roz. Klausová, *15.1.1837, +17.10.1914) byla tetou jeho manželky Marie Klausové. Jejich dcera Milada (*10.1.1903 Praha, +19.12.1989 Praha) se stala „první dámou“.
Háchova babička z otcovy strany byla rozená Jakešová (Jaksch). S Emilem Háchou byl příbuzný Milouš Jakeš (*1922 České Chalupy u Trhových Svinů, +9.7.2020 Praha, v letech 1987-1989 generální tajemník ÚV KSČ). Babička z matčiny strany Terezie rozená Nietsche, byla pražská Němka. Emil měl mladšího bratra Theodora Josefa (1874-1957).
Emil Hácha byl hluboce věřící katolík. Vystudoval českobudějovické Jirsíkovo gymnázium a v roce 1895 promoval na právnické fakultě UK v Praze. Sbíral obrazy, které po jeho smrti převzala Národní galerie. Scházeli se u něho umělci a architekti. Měl rád rychlou jízdu autem. Napsal několik knih a překládal knihy anglického spisovatele Jeromy Clappa Jeromy (česky Jerome Klapka Jerome). 8.2.1902 se oženil s Marií Klausovou v kostele sv. Prokopa na Žižkově v Praze. Uměl slovensky, německy, rusky, polsky, slovinsky, italsky, anglicky a francouzsky.
V letech 1898–1916 byl úředníkem Českého zemského výboru, v letech 1916–1918 pracoval u Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. 1918–1919 prezident Senátu, 1925–1938 prezident Nejvyššího správního soudu v Praze, docent srovnávacího práva na UK, znalec anglického práva. Byl členem mezinárodního soudu v Haagu. Těšil se do důchodu a když byl 30.11.1938 zvolen prezidentem republiky, volbu nejdříve odmítl. Po diskuzi s politiky ji přijal jako svoji oběť a službu vlasti. Byl jediným československým prezidentem, který o svoji funkci nestál.
Před obsazením a vyhlášením Protektorátu byl 14.3.1939 odvezen „pozván“ s ministrem zahraničí Františkem Chvalovským do Berlína k říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Po silném nátlaku Hitlera i Göringa a srdečním záchvatu podepsal smlouvu o německém Protektorátu. Řekl, že osud českých zemí je v rukou Adolfa Hitlera, ale nacisté tvrdili, že osud českých zemí kladl do vůdcových rukou. Během války se prezident Hácha zastával zatčených studentů.
Maria Aloysia Terezie rozená Klausová (*16.4.1873, +6.2.1938). Narodila se do pražské německé rodiny. Její rodiče: otec František Vincenc (Čeněk) Klaus, matka Terezie rozená Nitsche. V roce 1902 se provdala za Emila Háchu. Byla přímou sestřenicí prezidenta Háchy z matčiny strany a dcerou Františka Klause, bratra Marie Háchové rozené Klausové. Marie měla krásný zpěvný hlas a umělci ji přezdívali Queen Mary. V roce 1929 psychicky onemocněla. Zemřela na plicní embolii. Pohřbena na Vinohradech v Praze (odd. 34, č. hrobu 2).
Milada (*10.1.1903 Praha, +19.12.1989 Praha) byla velice vzdělaná, ráda sportovala a věnovala se kultuře. 10.12.1927 se provdala za Zdeňka Rádla (1896-1952). Zdeněk Rádl byl místotajemníkem Nejvyššího správního soudu a spolupracovník jejího otce. Jejich manželství se z důvodu bezdětnosti rozpadlo v roce 1938. Zdeněk Rádl chtěl děti a proto se znovu oženil. Milada se vrátila k otci a vedla mu domácnost.
Po zvolení otce za prezidenta se ho snažila přesvědčit, aby se vzdal funkce ze zdravotních důvodů, protože viděla, že nesl velice těžce smrt manželky. 14.3.1939 doprovodila otce do Berlína k Adolfu Hitlerovi. Během 2. světové války jezdila za Karlem Hermannem Frankem a prosila za propuštění českých vězňů z koncentračních táborů. Angažovala se velice aktivně v odboji proti nacistům.
Po zatčení prezidenta 13.5.1945 byla ihned vystěhována z lánského zámku, mohla si vzít pouze několik osobních věcí a policisté ji odvezli na Letnou do Prahy, kde žila jako bezdomovec. Neměla kde bydlet, neměla žádné peníze ani majetek. Pomohl ji Zdeněk Rádl, který po dohodě s druhou manželkou, ji vzal k sobě do bytu.
Svého otce nesměla ve věznici na Pankráci nikdy navštívit, ani mu nesměla nic předat. Jedinou a poslední zprávou o něm bylo otcovo parte, které ji předala vězeňská služba.
30.6.1945 se pod dohledem policie mohla zúčastnit otcova pohřbu. Přestože zachránila mnoho Čechů, komunisté její zásluhy neuznaly a až do důchodu pracovala v několika profesích, jako prodavačka v potravinách a naposledy jako švadlena. Dožila se Sametové revoluce. Před smrtí byla hospitalizována v LDN, kde zemřela 19.12.1989. Pohřeb měla v den zvolení Václava Havla prvním nekomunistickým prezidentem 29.12.1989.
Pohřbena v rodinném hrobě na Vinohradech ke svému otci, matce, babičce a strýci ing. Teodorovi Josefovi (*22.7.1874 Trhové Sviny, +5.2.1957 Praha).
Emilův mladší bratr a strýc Milady Teodor Josef (1874-1957) absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích, přešel na techniku a vystudoval strojírenství. Theodor Josef si vzal vlastní sestřenici z otcovy strany Marii roz. Šittlerovou. Její matka Anna byla sestrou Theodorova a Emilova otce. V roce 1891 navštívil Zemskou jubilejní výstavu v Praze, kde mu někdo poradil, že by svoje technické schopnosti uplatnil v Americe. 1891-1901 studoval v New Yorku v USA strojní inženýrství. V klubu průmyslníků se setkal s Tomášem Alvou Edisonem. Na prosbu matky přijel Emilovi na svatbu za svědka a už zůstal v Čechách. Po návratu pracoval jako elektrotechnik a konstruktér.
Překládal odborné knihy i beletrii. Za války pomáhal rodinám popravených odbojářů. Po únoru 1948 ho komunisté vystěhovali z Prahy do Hostomic u Berouna).
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Protektorát Čechy a Morava
(15.3.1939 - 3.4./8.5.1945)
(Protektorat Bőhmen und Mähren 1939 – 1945)
66) (3, 1) Emil Hácha 1939 – 1945 zatčen
(protektorátní) státní prezident
Pod výhrůžkami o rozbombardování a zničení Prahy byl donucen Adolfem Hitlerem souhlasit s protektorátem 15.3.1939. Po odtržení Slovenska se stal 16.3.1939 tzv. státním prezidentem. V říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi. V listopadu 1939 protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti zatčení vysokoškolských studentů a požadoval jejich propuštění. V mnoha případech se mu to podařilo. Nacisty nazýval „bestie“ a K. H. Franka „odporný krokodýl“. Od r. 1943 byl těžce nemocen a úřad prezidenta ve skutečnosti (de facto) nevykonával a zastupoval ho ministerský předseda. Žil trvale na zámku v Lánech, kde byl v noci z 12. na 13.5.1945 zatčen bez ohledu na zdravotní stav.
Odvezen na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska. Jako vlastizrádce měl být popraven, ale zemřel ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci. Datum smrti bylo úředně stanoveno na 27.6. Na příkaz ministra vnitra Václava Noska byl tajně pohřben 30.5.1945 (úředně 30.6.1945) v brzkých ranních hodinách do hrobu své maminky a manželky na Vinohradském hřbitově v Praze (odd.34, č. hrobu 2), bez uvedení svého jména na náhrobku. V roce 1998 byl zhotoven nový náhrobek se jménem Emila Háchy a jeho příbuzných. Byl jediným prezidentem Protektorátu.
Slovenský štát (14.3.1939 - 3.4./8.5.1945)
(fašistický stát)
1) Jozef Tiso 1939 – 1945 sesazen
*13.10.1887 Veľká Bytča, + 18.4.1947 Bratislava. Pocházel z rodiny řezníka. První tři třídy gymnázia vystudoval v Žilině. Studia dokončil na piaristickém gymnáziu v Nitře. Teologii vystudoval na Paznámeu (univerzita) ve Vídni. Vysvěcen na kněze v r. 1910. Po studiích obhájil doktorát teologie (ThDr.). Byl natolik zaměřený maďarsky, že si změnil jméno na József Tiszó (Tišo). Po vzniku ČSR se angažoval pro rozvoj Slovenska. V letech 1920 – 1923 tajemník biskupa Kmeťka v Nitře.
1923–1924 farář v Rajci nad Rajčankou a 1924–1945 děkan v Bánovcích nad Bebravou, kde vyučoval náboženství a slovenštinu. Patřil k významným slovenským politikům v předsednictvu HSĽS (Hlinkova slovenská ľudová strana). V letech 1927 – 1929 ministr zdravotnictví a sportu (tělesné výchovy).
261. papež ct. Pius XII. ho za politickou činnost suspendoval (sesadil) z kněžství. Přes papežský zákaz chodil v kněžské klerice a sloužil jako farář v Bánovcích, až do svého zatčení v roce 1945. V roce 1935 velice podporoval zvolení Eduarda Beneše prezidentem republiky.
1.10.1938 bylo Československo přejmenováno na Česko-Slovensko. Josef Tiso se stal 1. předsedou slovenské autonomní vlády. Na zasedání slovenského sněmu 21.2.1939 se nezmínil o Československu, ale zdůrazňoval slovenskou státnost. Prezident Hácha 10.3.1939 slovenskou autonomní vládu sesadil a moc převzala československá armáda a četnictvo. Tiso byl sesazen z funkce předsedy vlády. Důvodem byly zprávy o chystaném vyhlášení slovenské samostatnosti, kterou připravoval ing. Július Stano.
Podle vzpomínek Júlia Stana (1900-1971, tajemník HSĽS, ministr dopravy SR), Tiso převzal odvolání v jezuitském klášteře, kde bydlel. Tam ho navštívili poslanci Slovenského sněmu. Tam přijímal i další politické návštěvy. Občas bydlel i u své sestry Dobiášové. Slovenští poslanci sestavili návrh nové vlády s Tisem jako předsedou a pověřili předsednictvo sněmu předložití návrhu do Čech. Na setkání v Praze s prezidentem Háchou a předsedou československé vlády Rudolfem Beranem vyčetli Slováci české vládě nedodržování dohod a nerespektování kulturních, hospodářských a existenčních požadavků Slováků. Prezident odmítl jmenovat Tisa předsedou slovenské vlády a pověřil Karla Sidora.
13.3.1939 odjel Tiso na pozvání A. Hitlera do Berlína. Hitler mu řekl, že chce rozbít česko-slovenský stát a slíbil mu „ochranu“ před Maďary. Tiso odmítl vyhlásit samostatnost Slovenska s tím, že k tomu nemá mandát. Požádal prezidenta Háchu o okamžité svolání Slovenského sněmu a slovenské vlády na 14.3. a tam sdělil německý požadavek. Vláda i sněm Hitlerův požadavek přijali. Vyhlášení slovenské samostatnosti bylo výsledkem tlaku Německa. Slovenský sněm 14.3.1939 vyhlásil samostatnost Slovenska, a Josef Tiso se stal představitelem státu s prezidentskými pravomocemi. Slovenský štát vznikl oficiálně 21.7.1939 a Tiso byl zvolen za prezidenta 26.10.1939. Jeho heslem bylo: „Svorni sebe – svorne napred.“ Rozhodl o deportaci 70 000 slovenských Židů. V letech 1942-1945 měl oficiální titul „Vodca a prezident“.
8.5.1945 sesazen z funkce prezidenta. Utekl do bavorského kláštera v Altötingu, kde byl 6.6.1945 internován spojeneckými vojsky. Na příkaz prezidenta E. Beneše byl 2.12.1946 zatčen a vydán do Československa. Odsouzen Národním soudem v Bratislavě 15.4.1947 jako válečný zločinec. Požádal prezidenta Beneše o udělení milosti. Ten rozhodl, že pokud vláda a SNR (Slovenská národní rada) milost schválí, on ji udělí. 16.4.1947 se sešla vláda a 17 z 23 ministrů hlasovalo pro popravu. SNR pro popravu hlasovala jednomyslně. O udělení milosti požádal i Vatikán, který nezpochybnil Tisovu vinu o holokaustu Židů na Slovensku, ale rozhodnutí ponechal na prezidentovi republiky. 18.4.1947 byl Tiso oběšen. Ve slovenských učebnicích dějepisu vydaných po roce 1993 bylo napsáno, že: „Slovenský pán prezident Jozef Tiso umrel potupnou smrťou, obesený českým prezidentom Benešom.“ Byl pohřben na hřbitově v Bratislavě.
1.1.1993 se nová Slovenská republika právně distancovala od Slovenského štátu a nenavázala na něj. Přesto za necelé tři měsíce při 54. výročí vyhlášení Slovenského štátu 14.3.1993 slovenský Parlament Josefa Tisa rehabilitoval, a to i přes protesty České republiky. 15.10.2008 převezen z Bratislavy a pohřben v kanovnické hrobce v biskupské katedrále sv. Jirmama (Emeráma) v Nitře.
Žil v kněžském celibátu, manželku neměl.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Československá republika
(ČSR 4.4./9.5.1945 - 8.5.1948, třetí republika)
65) (2) Edvard Beneš 1945 – 1948, podruhé v úřadu, abdikoval
*28.5.1884 Kožlany u Rakovníka, +3.9.1948 Sezimovo Ústí u Tábora. 5.10.1938 odjel do Anglie, odkud se vrátil 4.4.1945. Byl nazýván „president Budovatel“. Začátkem února 1948 se dostal k moci předseda komunistů Klement Gottwald, který 25.2.1948 vyvolal státní převrat. Prezident nemocen a neschopen odolávat tlaku komunistů se 7.6.1948 vzdal úřadu. Zemřel ve své vile v Sezimově Ústí u Tábora a u vily byl na zahradě pohřben. V roce 1974 zde byla pohřbena i jeho manželka Hana.
13.4.2004 schválili poslanci Parlamentu ČR zákon: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Stejný zákon byl schválen o T.G.Masarykovi (6. 2 1930): „T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“, o Milanu Rastislavu Štefánikovi (23. 4.1990): „M. R. Štefánik sa zaslúžil o vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov.“, a Václavu Havlovi (29. 2.2012): „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“.
Hana (křtěná Anna) rozená Vlčková, *16.7.1885 Domaslavice u Oseka, +2.12.1974 Praha. Za manželem stála i v těžké chvíli po "Vítězném" únoru 1948. Po jeho smrti byla jejich letní vila v Sezimově Ústí u Tábora znárodněna, žila po manželově smrti v ústraní v domě na Loretánském náměstí. Komunistická vláda ji platila byt a dostávala důchod ve výši ministerského platu. Byla velice oblíbená, lidé ji zdravili úklonou a někteří před ní klekali na chodníku. V tramvaji ji prokazovali úctu povstáním ze sedadel a dávali ji všude přednost.
Dožila svůj život v bytě na Loretánském náměstí v Praze. Po své smrti byla pohřbena na zahradě jejich vily v Sezimově Ústí. Její pohřeb se stal manifestací proti komunistickému režimu. Státní hymnu zazpíval pěvec Národního divadla Eduard Haken (1910-1996) a herečka Dana Medřická (1920-1983).
67) (4) Klement Gottwald 1948 – 1953 +
*23.11.1896 Heroltice (Hoštice-Heroltice) u Vyškova. Zapsán do matriky narození v Dědicích, +14.3.1953 Praha, zvaný 1. dělnický (komunistický) prezident. Komunisté mu dali titul „president Sjednotitel“, tento titul se neujal.
Nemanželský syn zemědělské dělnice, otec neznámý. Za místo jeho narození byl později určen selský dům rodiny Štarkových v Dědicích (sz od Vyškova, Heroltice jsou sv od Vyškova), kde kdysi sloužila jeho matka. Štarkovi byli rok po Gottwaldově smrti (+1953) vystěhováni a dům upraven na chudé vesnické stavení. Gottwaldova matka sloužila u hospodáře Franze v Herolticích. Klement se narodil ve stodole hospodáře Zabloudila a po narození Klementa ji Franz odstěhoval do Dědic.
Gottwald se vyučil truhlářem stolařem, řemeslo provozoval do r. 1924, kdy se stal komunistickým novinářem v Přívoze u Ostravy. Tam se za ním přistěhovala Marta, jeho budoucí manželka. Dcera Marta (*5.81920, +18.2.1998). Vzali se v 21.3.1928, kdy jejich dceři Martě bylo 8 roků.
Tajemník KSČ (komunistická strana Československa), v r. 1934 byl na něho vydán zatykač pro pobuřování, utekl s rodinou do Sovětského svazu. Tam si jako funkcionáři KSČ žili ve velkém přepychu, zdarma bydleli v hotelu a měli vlastní daču (rusky: chata). Navštěvovali specializované obchody. Za 2. světové války opět utekl do Moskvy. Po válce se stal ministerským předsedou.
Zvolen prezidentem 14.6.1948, na den svého zvolení nechal v katedrále sv. Víta na Hradě sloužit slavnostní děkovnou bohoslužbu Te Deum (Bože chválíme Tebe), kterou sloužil pražský arcibiskup Josef Beran. Prezident potom odjel do Lán, kde položil věnec na hrob prezidenta Masaryka. Za několik týdnů se projevil nenávistí proti církvi a nekomunistickým organizacím. Znárodňoval soukromé firmy, podle sovětského vzoru zřizoval koncentrační tábory pro nepřátele socialismu. V letech 1948–1952 podepsal 178 rozsudků smrti, jeden z nich pro poslankyni sociálních demokratů JUDr. Miladu Horákovou.
Postupně propadl alkoholismu. Od lékaře měl předepsány zdravotní procházky. Marta, které se nechtělo, ho od nich zrazovala a dávala přednost posezení u skleničky alkoholu, který sama manželovi nalévala.
Klement Gottwald zemřel na výduť aorty a na syfilis za tři týdny po návratu z Moskvy, kde se zúčastnil pohřbu sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina.
Do rakve byl uložen v generálské uniformě jako nejvyšší velitel ozbrojených sil. Jeho poslední hodnost byla poddůstojnická.
Jeho pohřeb zasáhl celé Československo. Všude se konaly smuteční tryzny, bývaly vystaveny Gottwaldovy busty, obložené smuteční výzdobou. Rozloučení probíhalo ve Španělském sále Paržského hradu. Rakev byla vezena na Letenskou pláň, kde prezidentovi vzdala poslední poctu armáda a Lidové milice. Před Národním muzeem bylo smuteční rozloučení s občany. Tělo nabalzamováno a vystaveno v Národním památníku na Vítkově (Žižkov). Zpopelněn v r. 1962, pohřben na stejném místě. V roce 1990 byla urna předána KSČM (komunistická strana Čech a Moravy) jako zákonnému dědici po KSČ, odvezena a uložena do společného hrobu významných komunistů na Olšanech.
Marta (křtěná Marie) rozená Holubová, *17.9.1899 Kopřivnice, +28.10.1953 Praha. Pocházela z prosté rodiny, narodila se jako nemanželské dítě. Matka Rozálie, otec čeledín na arcibiskupském dvoře v Kroměříži, se nikdy k dceři nepřiznal. Učila se na číšnici, ale nedoučila se, v mládí byla trestána pro potulku. Později pracovala jako služka v několika rodinách v Ostravě, Trenčíně a v Kopřivnici. V roce 1919 se seznámila s budoucím manželem Klementem, který sloužil jako poddůstojník v nedalekém Příboru.
Nikdy nebyla členkou KSČ. Na žádost manžela se dala přejmenovat na jméno Marta, protože nechtěl, aby měla náboženské jméno Panny Marie. S dcerou Martou žily samy, protože Klement Gottwald bydlel jinde. V r. 1934 utekli všichni tři do Sovětského svazu, kde byla ctěna jako žena stranického funkcionáře, zachutnala ji moc a sláva. Tam začala nosit kožešiny, které nosila i ve velkých vedrech a vůbec ji neslušely. Po návratu do Československa se stala terčem mnoha vtipů.
Po příchodu na Hrad se chtěla podobat paní Haně Benešové, protože z ní měla pocit méněcennosti. Chtěla mít úctu lidí jako Hana Benešová a šít šaty ze stejných látek. V hradním archivu se dochoval účet na šaty za 12.000 Kčs. Aby si „získala“ úctu, dávala se oslovovat „milostivá paní“. Zaměstnanci Hradu ji museli zdravit „ruku líbám milostpaní“. O kom si myslela, že se jí posmívá, toho nemilosrdně zničila. Byla velice hlučná. S Klementem pořádali večírky, na kterých hráli mariáš. Protože měli otevřený účet, mohla neomezeně nakupovat.
Byly i chvíle, kdy chtěla být milosrdná a laskavá a hodně použitých věcí rozdala chudým. Začala se starat o nemocnou a chudou Naďu Slánskou, dceru Rudolfa Slánského, kterého nechal Klement Gottwald popravit.
Klíče od hradní kuchyně měla u sebe a jídlo vydávala pouze na vyžádání. S manželem propadla postupně alkoholismu. Byla přesvědčená, že na jeho smrti má podíl špatná péče sovětských lékařů. Smrt Klementa Gottwalda byla pro Martu velikým psychickým otřesem. Celou trasu pohřbu Prahou šla pěšky, uzavřená do sebe. Po Gottwaldově smrti zhubla za několik týdnů o 60 kg.
Dostala od vedení KSČ vilu, ale neužila si ji, protože byla za několik týdnů hospitalizována v nemocnici, kde zemřela na karciom štítné žlázy. Urna s jejím popelem byla uložena do manželova hrobu. V roce 1990 byly obě urny převezeny z Vítkova na Olšany do společného hrobu významných komunistů.
Podle komunistické propagandy v letech 1953-1960: "této proletářské ženě patří neměnná zásluha o to, že osobní život presidenta Sjednotitele Klementa Gottwalda byl tak světlý a harmonický, že vskutku mohl dát všechny síly dělnickému hnutí".
Dcera Marta roz. (po matce) Holubová (*5.8.1920 Kopřivnice, +18.2.1998 Praha). Od roku 1928 s příjmením Gottwaldová. V roce 1938 se stala členkou KSČ. Vystudovala gymnázium v Praze s maturitou v Moskvě v roce 1940. Vystudovala filosofii na Moskevské státní univerzitě a dostala titul PhDr.
Manželka srbského komunisty, španělského interbrigadisty Branislava Djurdjeva (*4.8.1908 Sremski Karlovci, +26.2.1993 Novi Sad), se kterým měla dceru Martu přezdívanou Batula (podle knihy Hýta a Batul. Odešli v roce 1945 do Bělehradu, kde pracovala na československém velvyslanectví. Měla několik milenců, s kterými i žila. Jedním z nich byl Bedřich Geminder (1901-1952, popravený v procesu s R. Slánským). Po rozvodu ji matka Marta Gottwaldová dohodila v roce 1948 druhého manžela Alexeje Čepičku (*18.8.1910 Kroměříž, +30.9.1990 Dobříš), armádního generála a ministra obrany. Spolu měli dvě dcery: Alenu (*1949) a Klementu (*1952). V roce 1956 se Marta stala redaktorkou v nakladatelství ORBIS. Její druhý manžel Alexej byl hospitalizován s Alzheimerovou chorobou v sanatoriu na Dobříši, kde ho často navštěvovala. Po manželově smrti žila s dalším partnerem až do své smrti.
V roce 1990 odmítla od KSČ převzetí urny s popelem svého otce Klementa Gottwalda.
Začátkem února 1998 ji porazilo auto při přecházení vozovky. Na následky střetu zemřela a 25.2.1998, v den „Vítězného února“ (komunistického převratu) byla pohřbena.
Československá republika
(ČSR 9.5.1948 - 10.7.1960, čtvrtá republika)
68) (5) Antonín Ladislav Zápotocký 1953 – 1957 +
*19.12.1884 Zákolany u Kladna, +13.11.1957 Praha. Byl vyučený kameník a pracoval na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. Před svatbou s manželkou Marií pracoval jako sekretář Sociálně demokratické strany a odborů v Praze. Měl nemanželskou dceru Antonii, která si říkala Táňa. S manželkou Marií měli dvě dcery: Marie (*2.2.1911,+22.1.1954, provdaná Kaisrová), Jiřina (*9.8.1912, +30.10.2002, provdaná Schleglová).
V r. 1914 narukoval do války a vrátil se v r. 1918 jako obdivovatel Lenina a komunismu, v r. 1920 se pokusil vyhlásit generální stávku a nastolit sovětskou moc. V březnu 1921 byl odsouzen na 18 měsíců těžkého žaláře, odkud se přihlásil do nově založené KSČ. V únoru 1922 byl propuštěn na prezidentskou amnestii, hned po propuštění se stal generálním tajemníkem KSČ a dostal byt v Praze. Dostával se do konfliktu se zákonem, byl hledán policií, nějakou dobu žil v ilegalitě.
Po okupaci v r. 1939 se s manželkou pokusil o ilegální útěk do Sovětského svazu, byl zatčen a skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V r. 1945 se stal předsedou „sjednocených“ odborů ÚRO, v r. 1946 se KSČ stala vládní stranou, jako člen nejvyššího vedení se podílel na přípravách převzetí moci ve státě, to se jim podařilo 25.2.1948. Stal se předsedou vlády.
Zvolen za prezidenta 21.3.1953. Projevoval se jako lidový prezident, chodil mezi lidi a tím získával jejich přízeň. Přesto prosazoval tvrdou politiku komunismu, dal milost jednomu z nacistů, který se účastnil vypálení Lidic. 4.11.1957 byl se silným infarktem odvezen z Hradu do státního sanatoria na Malvazinkách. Zpočátku se zdálo, že se z této nemoci dostane, ale 12.11. ho postihl další záchvat, kterému druhý den podlehl. Do rakve byl oblečen v generálské uniformě, i když poslední unifomu měl na sobě jako vojín armády Rakouska-Uherska. Byl mu vypraven státní a stranický pohřeb. Urna s jeho popelem byla původně uložena v Národním památníku na Vítkově (Žižkov). V r. 1991 byla urna odvezena příbuznými do Kladna, potom uložena do rodinného hrobu v Praze-Strašnicích vedle manželky Marie a dcery Jiřiny.
Marie rozená Skleničková, *6.12.1890 Kročehlavy u Kladna, +7.6.1981 Praha, otec Antonín byl hutníkem v Kladně, matka Pavlína v domácnosti a starala se o 5 dětí. V 17 letech poznala Marie svého budoucího manžela v r. 1907 na veřejné demonstraci dělníků a hutníků na kladenském náměstí, když mluvil z radnice. Podruhé se viděli v r. 1909 na dělnickém plese, po kterém se začali scházet častěji. V 18 letech otěhotněla, plnoletá měla být ve 24 letech, Antonín si ji chtěl vzít a tak zažádal na úřadech o zplnoletnění. 22.9.1910 měli svatbu na hejtmanství v Kladně.
Podporovala uvězněného manžela a spolu s ním se přihlásila v r. 1921 do založené KSČ, do Prahy se za manželem přestěhovala s dětmi v r. 1923, v době manželovy ilegality měla domovní prohlídky, stala se členkou Ženoddělu (ženského oddělení) obvodního výboru KSČ, byla členkou Svazu přátel SSSR a Dělnické tělovýchovy. 8.11.1941 ji zatklo gestapo a byla uvězněna na Pankráci, v r. 1942 převezena do Terezína a odtud do Ravensbrücku, který byl osvobozen Rudou armádou 30. 4.1945. Po návratu domů se starala o pohodlí manžela a oslovovala ho i na veřejnosti „táto“. Společně s ním se podílela na zatčení komunistických manželů Slánských. Měla za úkol je zdržovat, když u nich byl Rudolf Slánský s manželkou na stranické návštěvě. Tajná policie je přišla zatknout.
Jako manželka prezidenta se chovala stále domácky, nehrála si na dámu jako její předchůdkyně Marta Gottwaldová. Zůstala starostlivou manželkou, která stojí za svým mužem a plně mu věřila. Nezměnila styl oblékání ani své chování. K zaměstnancům Hradu se chovala stejně jako k jiným lidem. Věřila všemu, co přišlo ze Sovětského Svazu, který byl pro ni neotřesitelnou autoritou.
Po smrti manžela odešla z Hradu, dostala vilu, velice slušnou penzi a osobního řidiče. Napsala knihu vzpomínek „Můj život s Antonínem Zápotockým“, ale ukončila ji rokem 1945. V r. 1968 překvapivě podpořila Alexandra Dubčeka a odmítla sovětskou okupaci. Vlivní soudruzi ji prohlásili za „senilní paní“, která se nevyzná v současné situaci. Tímto prohlášením byla zachráněna před perzekucí. Pohřbena v rodinném hrobě vedle dcery Jiřiny v Praze-Strašnicích. V roce 1990 sem byly z Vítkova přeneseny ostatky Antonína Zápotockého.
Dcera Marie (*2.2.1911, +22.1.1954, provdaná Kaisrová), onemocněla tuberkulózou a rok se léčila v sanotoriu ve Vysokých Tatrách. Měla nadání na výtvarnou techniku. V letech 1930-1936 byla pozvána do SSSR, aby pomohla vybudovat textilní průmysl.
Československá socialistická republika
(ČSSR 11.7.1960 - 28.3.1990, pátá republika)
69) (6) Antonín Josef Novotný 1957 – 1968 donucen rezignovat
*10.12.1904 Praha–Letňany, +28.1.1975 Praha. Pokřtěn v kostele sv. Remigia v Čakovicích (Praha 9). Pracoval jako zámečník, od r. 1921 byl zakládajícím členem KSČ. Chodil na schůze a na rodinu neměl moc času. V r. 1930 se stal okresním předsedou v Praze-Karlíně, v r. 1937 se stal jako zasloužilý a uvědomělý straník krajským tajemníkem v Hodoníně. S manželkou Boženou měli syna: Antonín (1930-1992). 8. 9.1941 zatčen gestapem, vězněn 4 roky v koncentračním táboře v Mauthausenu. V r. 1945 byl Antonín Josef jmenován krajským tajemníkem v Praze. Dostal byt, do kterého se přestěhoval s celou rodinou.
Po zatčení generálního tajemníka Rudolfa Slánského (3.12.1952 popraven za protistátní spiknutí), byl vybrán Kl. Gottwaldem za prvního tajemníka strany (funkce generálního tajemníka byla zrušena). Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého předpokládali všichni ve vedení KSČ, že bude zvolen opět předseda vlády. V té době to byl Slovák Viliam Široký, ale na příkaz sovětského vůdce Nikity Chruščova „byl zvolen“ Antonín Novotný 19.11.1957. V roce 1960 dal vyhlásit Národním shromážděním socialistickou ústavu a změnit název státu na ČSSR (Československá socialistická republika). Velkou část svého platu rozdával na Hradě svým spolupracovníkům a zaměstnancům. Tím si je zavazoval vděčností a strachem. Do stranické pokladny věnoval několik tisíc korun. Neměl rád Slováky, kteří ho v roce 1967 kritizovali za protahování federalizace republiky.
Po tvrdé kritice českých i slovenských poslanců byl nucen 5. 1.1968 odstoupit z funkce prvního tajemníka KSČ a 22. 3.1968 z prezidentského úřadu.
Přestěhoval se s manželkou do malé vilky na Smíchově, kde žil až do své smrti. Podle zprávy KSČ zemřel na infarkt. Státní pohřeb se nekonal a neveřejného pohřbu se zúčastnili pouze příbuzní. Pohřben do rodinné hrobky v Praze Na Malvazinkách. Na náhrobní desce je pouze rodinné příjmení Novotný.
Božena rozená Fridrichová, *26.2.1910 Letňany u Prahy, +25.4.1980 Praha, otec Karel, matka Barbora roz. Koubková. Měla další dvě sestry a bratra. Po skončení školní docházky pracovala jako dělnice ve Vysočanech. S manželem Antonínem se vídala od dětských let. Společně cvičili ve Federaci dělnických tělovýchovných jednot. Antonín si koupil motorku a jezdili spolu na výlety. Oslovoval ji „duše“. V prosinci 1929 museli mít svatbu a v březnu 1930 se jim narodil syn Antonín.
Po zvolení manžela byla jediná, kdo neměl radost, že se manžel stal prezidentem. Bála se světa politiky a veřejná vystoupení omezovala na setkání s pionýry a s ženami na MDŽ. S novináři se nestýkala.
Po příchodu na Hrad zůstala skromná a uzavřená. Neoplývala srdečností. Naučila se poroučet, na své podřízené křičela a byla zlá. Zavedla systém protekce a pro své známé požadovala dávání dárků. Plat prezidenta nedovedli utratit, bydlení a jídlo měli zadarmo, rekreace byla zdarma ve stranických zařízeních a v Sovětském svazu.
Nucený odchod manžela z Hradu brala jako velkou nespravedlnost, křivdu a potupu. Po přestěhování z Hradu žili pouze spolu a uzavřeli se světu, který jim ublížil. Po smrti manžela, který byl její velkou láskou, byla velice uzavřená. Pohřbena do rodinné hrobky v Praze Na Malvazinkách.
70) (7) Ludvík Svoboda 1968 – 1975 zbaven úřadu
*25.11.1895 Hroznatín u Velkého Meziříčí, +20.9.1979 Praha. Pocházel ze staré selské katolické rodiny. Ludvík Svoboda měl staršího bratra Josefa a sestru Marii. Otec Ivan (1862-1896) zemřel 9.12.1896 na následky kopnutí koněm do břicha. Matka Františka roz. Chalupová (1868-?) se vdala v roce 1898 za Františka Nejedlého (1862-1913), s kterým měla tři děti. Po základní (měšťanské) škole nastoupil na Zemědělskou školu ve Velkém Mezeříčí.
V roce 1915 byl v Kroměříži odveden s bratrem Josefem do armády. Josef byl odvelen na srbskou frontu, Ludvík na ruskou, kde 18.9.1915 přešel v Tarnopolu do zajetí. 5.8.1916 vstoupil v Kyjevě do československých legií. Bojoval proti bolševikům na Sibiřské magistrále. 6.2.1919 byl povýšen na poručíka, 16.8.1919 na kapitána.
Do Československa se vrátil přes Japonsko, Panamský průplav a USA. Jako voják sloužil v Kroměříži, kde se v roce 1923 oženil a bydlel se svojí manželkou Irenou a měli dvě děti: syn Miroslav (skaut, *15.5.1924 Užhorod, +7.3.1942 Mauthausen), dcera Zoe (*4.12.1925 Užhorod, +12.12.2022 Praha).
V 1. světové válce odmítl Ludvík Svoboda sloužit Rakousku-Uhersku a nechal se zajmout Rusy. Bojoval jako legionář v Rusku v bitvách u Zborova (západní Ukrajina, 457 km od Kyjeva) a Bachmače (severní Ukrajina, 210 km od Kyjeva), kde ve svých 23 letech potíral bolševiky. 11.6.1923 si vzal Irenu Stratilovou, která bydlela ve vedlejší vesnici Cvrčovice. Po svatbě byl převelen na Podkarpatskou Rus do Užhorodu (patřilo Československu). Matka Ireny byla proti tomu, aby její dcera odešla do zapadlého kouta republiky, kde se mluvilo většinou maďarsky. Ludvík Svoboda se naučil tuto řeč a v r. 1929 složil státní zkoušku z maďarštiny. Na Podkarpatské Rusi se stal učitelem maďarštiny.
V r. 1933 byl převelen na Vojenskou akademii do Hranic na Moravě. 15.3.1939 byl demobilizován a měl nastoupit jako vedoucí octárny v Bzenci. V červnu 1939 odešel za hranice do Sovětského svazu (SSSR), kde za 2. světové války založil 1. československý polní prapor a stal se jeho velitelem. Vyznamenal se v bitvě o Sokolovo. V r. 1940 podepsal spolupráci s KGB (sovětská komunistická tajná policie). Po válce byl jmenován armádním generálem ČSR a stal se ministrem obrany (1945–1950). V roce 1946 byl vyznamenán britským vojenským Řádem lázně (Bathský řád). 25.2.1948 pomohl jako nestraník KSČ k převratu (takzvaný Vítězný únor). Do KSČ vstoupil 11.10.1948, v listopadu 1952 degradován z hodnosti armádního generála a na měsíc zatčen. Po propuštění odešel do svého rodiště, kde pomáhal založit JZD a zde pracoval jako účetní. Na příkaz sovětského představitele Nikity Sergejeviče Chruščova byl rehabilitován.
Od r. 1954 byl velitelem Vojenské akademie v Praze, v r. 1959 odešel do penze a pracoval ve Vojenském historickém ústavu na Žižkově, kde psal paměti. Jako kompromisní kandidát KSČ byl nominován na prezidenta. Ve svých 73 letech váhal, ale po manželčině podpoře nominaci přijal a byl zvolen 30. 3.1968. Při okupaci v srpnu 1968 řekl, že se jako voják raději zastřelí, než aby legalizoval loutkovou vládu ze SSSR. Přesto zradil a stal se komunistickým normalizátorem.
Od jara 1974 byl těžce nemocen, nevykonával prezidentský úřad, kterého se nechtěl vzdát a byl po odvolání donucen „dobrovolně“ abdikovat. Generální tajemník ÚV KSČ (ústřední výbor Komunistické strany Československa) Gustáv Husák svolal 28.5.1975 ve večerních hodinách Federální shromáždění (FS – Parlament), kde navrhl změnu zákona v ústavě o odvolání prezidenta: „nevykonává-li prezident svůj úřad více než 6 měsíců, může být FS odvolán“. Změna byla jednomyslně odsouhlasena a provedena, zákon nabyl okamžitou platnost (zákon byl zrušen 1.1.1993) a podle něj byla 29.5.1975 na Parlamentní schůzi FS prezidentovi potvrzena abdikace (odchod z funkce). Hned na této schůzi zvolilo FS nového prezidenta Gustáva Husáka.
Po ukončení funkce a vystěhování z Hradu dožil Ludvík Svoboda s manželkou ve vile na Břevnově v Praze. Na den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Byl uspořádán slavnostní státní pohřeb ve Španělském sále Pražského hradu. Jeho tělo bylo vezeno na dělové lafetě přes celou Prahu do strašnického krematoria. Celou cestu lemovalo tisíce občanů, a to i přesto, že účast nebyla povinně organizována. Byl zpopelněn a urna uložena v Národním památníku na Vítkově (Žižkov).
V roce 1991 odvezena příbuznými do rodinné hrobky Stratilových v Kroměříži. Na náhrobku jsou uvedena jména a data narození a úmrtí, bez titulů a funkcí. Uprostřed je reliéfní medailon manželů Svododových.
Bronzová, čtyřmetrová socha prezidenta Svobody stojí na Námestí slobody ve Svidníku (SR). V roce 2006 navrhlo městské zastupitelstvo postavení jeho sochy u domu, kde kdysi bydlel. Na domě je pamětní deska s jeho portrétem.
Irena rozená Stratilová, *10.1.1901 Cvrčovice u Kroměříže, +17.6.1980 Praha. Její otec byl mlynářem. Patřila mu pila a statek, kde dynamem vyráběl elektický proud. Celá rodina byla věřící.
Irena byla nejstarší ze sourozenců, měla 4 sestry a 2 bratry a všichni byli velice muzikální. Přesto, že se jí dostalo katolické výchovy a navštěvovala klášterní školu, později žila v přesvědčení, že komunisté nastolí spravedlivou společnost. Za 1. světové války ukrývala s matkou rakousko-uherské dezertéry. V r. 1923 se v únoru na plese seznámila s kapitánem Ludvíkem Svobodou. 11.6.1923 měli svatbu v basilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě.
Pro svoji dceru vybrala jméno Zoe, podle hrdinky ruského spisovatele Jevgenije Nikolajeviče Čirikova (po VŘSR emigroval do Čech, *5.8.1864 Kazaň v ruském Tatarstánu, +18.1.1932 Praha).
Po emigraci manžela se Irena zapojila do protinacistického odboje a v roce. 1941 ukrývala 4 parašutisty. Jeden nevydržel mučení a prozradil ji. Gestapo se ji vyptávalo na manžela a ona zvolila taktiku opuštěné manželky: „nic o něm nevím, odešel od rodiny, nepřirostla mu k srdci.“ Potom se jí podařilo s dcerou utéci do Nového Telečkova u Třebíče, kde bydleli příbuzní její tchýně.
Syn Miroslav (*15.5.1924, +7.3.1942) byl v listopadu 1941 zatčen za skautskou činnost, která byla hodnocena za protistátní, ale úkryt matky neprozradil. V koncentračním táboře Mauthausen byl zastřelen v roce 1942, údajně na útěku.
V r. 1943 byl úkryt matky a sestry prozrazen, ale podařilo se jim uprchnout do Džbánic u Moravského Krumlova, kde je schoval sedlák Černý. Tam se dočkaly osvobození.
Zanedlouho se setkala s manželem, který byl mezitím povýšen na armádního generála. V Praze dostali vládní byt. Pracovala v Červeném kříži. V r. 1951 pod tlakem vstoupila do KSČ, ale nijak jim to nepomohlo při komunistických čistkách, které postihly i Ludvíka Svobodu. Po zatčení manžela byla marně prosit u předsedy vlády Antonína Zápotockého, protože její manžel byl mnohokrát převelen, vyhozen a stěhován. Podporovala ho a všude následovala. Byla houževnatá a neústupná. Měla smysl pro povinnost a dochvilnost. Zakládala si na tom, že si se vším věděla poradit.
Manželovo zvolení prezidentem podpořila slovy: "Ludvíku ty musíš..." Po příchodu na Hrad nechala vybavit některé místnosti nábytkem z doby T. G. Masaryka. Dala zbourat zděný plot mezi Letohrádkem královny Anny (Belvederem) a Královskou zahradou, který dala postavit Marta Gottwaldová, zpřístupnila pro veřejnost část uzavřených prostor a zahrad Hradu, stejně tak i zámecký park v Lánech.
Na její příkaz přestala Správa Pražského hradu zdarma zásobovat prezidentskou kuchyň a všechno si platili jako každá jiná domácnost. Problémy s podřízenými řešila v klidu a byla na Hradě oblíbená. Prosadila výstavbu SOS vesniček, kde bezdětné ženy vychovávaly adoptivní děti. 28.4.1969 se zúčastnila zahájení první stavby vesničky SOS v Doubí u Karlových Varů.
Dožila s manželem v jejich vile v Praze. Zemřela 9 měsíců po manželovi. Pohřbena v rodinné hrobce v Kroměříži, kam byl v roce 1991 převezen i popel jejího manžela.
Dcera Zoe (*4.12.1925). Jméno dostala podle Zoe z románu Vyhnanství (Jevgenij Nikolajevič Čirikov). Zoja se zapojila do protifašistického odboje a pomáhala partyzánům. 1.9.1949 se jejím manželem stal ministr kultury ČSR Milan Klusák, *8.6.1923, +19.11.1992. Spolu měli dceru Luďu (*21.9.1950, +8.4.2020), a syna Miroslava (*1957).
71) (8) Gustáv Husák 1975 – 1989 rezignoval
Pokřtěný jménem Augustin.*10.1.1913 Bratislava – Dúbravka, +18.11.1991 Bratislava. Jediný Slovák. Poslední komunistický prezident za 41 let.
Pocházel z věřící rodiny. Otec Nikodém, matka Magdaléna (+1914). Do 15 let byl Gustáv praktikující katolík, chodil do kostela a ministroval u oltáře. V 16 letech vstoupil do KSM (komunistický svaz mládeže). V roce 1933 vstoupil do KSČ. Na jedné levicové přednášce se poznal s budoucí manželkou Magdou Lokvencovou, kterou si vzal 1.9.1938. Měli dva syny: Vladimír (*23.10.1944 Moskva), Ján (*8.7.1946 Bratislava, +24.6.2004 Bratislava). Syn ing. arch. Vladimír vystudoval STU (Slovenská technická univerzita, od r.1991 SVŠT-Slovenská vysoká škola technická) v Bratislavě, kde se později stal architektem.
Ing. Ján Husák nastoupil na VŠ politickou, kde byl vybrán jako budoucí diplomat na moskevskou MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů). 1967-1970 vystudoval VŠE. Byl funkcionářem SSM (Socialistický svaz mládeže). 1979-1980 působil na čs. velvyslanectví v SSSR, 1980-1986 velvyslanec ve Finsku, 1986-1989 v Jugoslávii. V roce 1990 propuštěn z diplomacie. Pracoval u soukromých firem. Oženil se s manželkou Riou, s kterou měl syna Jána. Ten vlastnil na Kubě soukromou restauraci.
Manželé Magda a Gustáv Husákovi se angažovali v KSČ a o syny se starala chůva „teta“ Helena Kyselicová.
Za pomoci Sovětů se Gustáv Husák snažil přivlastnit SNP (Slovenské národní povstání 29.8.1944) pro vítězství komunistů. V roce 1947 vyštval nekomunisty z úřadů a rok vedl StB. Vedení KSČ a KSS (komunistická strana Slovenska) ho obvinilo z buržoazního nacionalismu a 6.2.1951 poslalo do vězení. Bez soudu a obžaloby byl vězněn až do r. 1954, kdy byl odsouzen na doživotí jako „hlava slovenských buržoazních nacionalistů“. Po smrti Stalina a Gottwalda byl na amnestii propuštěn v r. 1960. Po příchodu z vězení se rozvedl se svojí ženou Magdou. Pracoval jako skladník ve stavebninách 1960–1963.
V redakci časopisu Kulturní život se v roce 1961 seznámil se se svojí 2. ženou Vierou. Alexander Dubček mu nabídl práci v Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd (ÚSaP SAV). K moci se dostal s podporou Sovětů po 21.srpnu 1968 (okupace sovětskými vojsky do r. 1991) a tvrdě prosazoval sovětský model socialismu. Sovětský představitel Leonid Iljič Brežněv v něm poznal loajálního soudruha oddaného komunismu. 17. 4.1969 byl zvolen 1. tajemníkem ÚV KSČ. Titul byl za několik měcíců změněn na generálního tajemníka.
V r. 1970 jako generální tajemník ÚV KSČ zrušil nekomunistické organizace (Junák, Sokol), kterým v prosinci 1989 musel podepsat jejich obnovení. Byl slovenským šovinistou. Měl velice urážlivé chování vůči ženám, když pro vyvolené pořádal večírky, ať doma nebo na Hradě, zavelel: „baby von.“ Chtěl se stát hlavou státu, ale Ludvík Svoboda se nechtěl dobrovolně vzdát. Aby dosáhl vyhlédnutou funkci, svolal jako generální tajemník ÚV KSČ ve večerních hodinách 28.5.1975 Federální shromáždění (FS–Parlament), kde navrhl změnu zákona v ústavě o odvolání prezidenta („nevykonává-li prezident svůj úřad více než 6 měsíců, může být FS odvolán“). Změna byla jednomyslně odsouhlasena a zákon nabyl okamžitou platnost. 29.5.1975 byla na Parlamentní schůzi FS prezidentu Svobodovi potvrzena abdikace (odchod z funkce) a hned na této schůzi byl Husák zvolen 29.5.1975 FS novým prezidentem Československé socialistické republiky.
Soudruzi na něj naléhali, aby se oženil, protože nebylo možné, aby zůstal sám. Údajně poslechl až sovětského vůdce Brežněva, kterého Viera Millerová okouzlila na dovolené na Krymu. V srpnu 1975 se vzali, na svatbě byli pouze oni, oddávající a dva svědci z Úřadu vlády. Po její smrti kolovola historka, že se v roce 1978 oženil tajně s herečkou komunistkou Jiřinou Švorcovou, ale nebyla to pravda.
V září 1975 zrušil Husák státní svátek 28. říjen (vznik Československa), pod tlakem západních vlád ho v roce 1988 opět obnovil. Pro Západ bylo nepochopitelné, že některý stát neslaví den svého vzniku. Pro veřejnost uzavřel zahrady Pražského hradu a zámku v Lánech. V zámecké kapli Nejsvětějšího Jména Ježíš dal udělat sklad pro cement. Z komnat dal odnést původní nábytek, který nahradil moderním socialistickým nábytkem.
V prosinci 1987 se pod nátlakem stranických kritiků vzdal funkce generálního tajemníka (vystřídal ho Milouš Jakeš *12.8.1922, +9.7.2020). Na základě revolučních událostí ze 17. listopadu 1989, po jmenování vlády „národního usmíření“, abdikoval v Den lidských práv 10.12.1989.
V nemocnici Gustáva Husáka před smrtí navštívil trnavsko-bratislavský arcibiskup Ján Sokol, který mu údajně udělil svátost nemocných. Ján Sokol mu poděkoval za záchranu oltáře z kaple na Úřadu vlády.
Husák zemřel den po 2. výročí Sametové revoluce. Pohřben na hřbitově v Bratislavě-Dúbravce. Na náhrobku je podobizna, jméno a roky narození a úmrtí. Francouzské noviny Liberatión citovaly předsedu KSČM Jiřího Svobody: "Vyloučili jsme ho (Husáka) ze strany. Chceme se dívat do budoucnosti. Vůbec mě nezajímá, co se stalo s bývalými vedoucími představiteli."
Magdalena rozená Lokvencová, *13.9.1916 Pacov u Pelhřimova, +17.1.1966 Bratislava. Pocházela z české rodiny, její otec Antonín byl vojákem na Slovensku. Matka Juliana (+1924). Magda měla sestru Ludmilu (*1919) a bratra Vladimíra (*1921). Po smrti matky odešla s otcem a sourozenci na Slovensko, kde absolvovala základní i střední školy a v r.1940 vystudovala práva v Bratislavě.
V r. 1944 se s manželem zapojili do SNP (Slovenské národní povstání). V letech 1947-1952 česká herečka a režisérka Nové scény v Bratislavě. Slováci ji považují za první slovenskou profesionální režisérku. Byla vzdělaná a ctižádostivá. Věřila věci komunismu, ale byla lidštější než její manžel, který si s ní přestával rozumět a chtěl podat žádost o rozvod. Magda se začala stýkat s hercem Ctiborem Filčíkem (*15.8.1920 Dolné Plachtince,+21.11.1986 Bratislava, pohřben v Pôtoru u Veľkého Krtíša).
Gustáv Husák byl 6.2.1951 zatčen StB a Magda byla propuštěna z divadla. V době jeho vězení na ni tlačily stranické orgány, aby se s ním rozvedla, ale ona odmítala. V r. 1960 byl Husák propuštěn na svobodu a věřil, že svou ženu opět získá pro sebe. Ona se rozhodla pro Filčíka. Na žádost Husáka byli okamžitě rozvedeni. S Filčíkem žila ještě 6 let po rozvodu s Husákem. Byla silná kuřačka a měla silný krevní tlak. 17. ledna ráno omdlela a byla převezena do nemocnice, kde v ten den zemřela.
Viera (Věra) Millerová, rozená Čáslavská, *14.6.1923 Bratislava, +20.10.1977 Bratislava, pocházela z české rodiny. Její otec Karel byl inspektorem státních lesů v Bratislavě. Své dceři zajistil vzdělání a výchovu francouzské guvernantky, s ní se učila na piano, studovala cizí jazyky a získala vědomosti a návyky buržoazní dámy.
Vystudovala právnickou fakultu v Bratislavě, vstoupila do KSS a v r. 1941 se vdala za komunistického funkcionáře a právníka Jozefa Millera, který byl v padesátých letech postižen čistkami ve straně, vyloučen ze strany a přeřazen do výroby. S ním měla dvě děti: syn Vladimír, dcera Alexandra.
Od r. 1948 pracovala jako novinářka v redakci komunistických novin Pravda. Po nemilosti manžela odešla do redakce časopisu Slovenka.
Byla stále přesvědčenou soudružkou a všechny komunistické zločiny připisovala těm lidem, kteří jimi byli postiženi. V r. 1961 přešla do redakce časopisu Kulturný život, kde se setkala s Gustávem Husákem, který tam nosil své články. Přešla do redakce komunistického časopisu Nové slovo, v této redakci působila až do své smrti.
Kvůli Husákovi se rozvedla, protože ho uznávala za neotřesitelnou autoritu. Nevadilo jí, že se s ní oženil až za několik let. Údajně poslechl generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Iljiče Brežněva, kterého okouzlila na Krymu, kam doprovázela Husáka na dovolenou. V srpnu 1975 si ji vzal za manželku v Hrádku u Nechanic.
Zůstala bydlet v Bratislavě, ale zúčastňovala se všech oficiálních akcí, kde byla nezbytná přítomnost první dámy. S manželem se vídali v Praze každý víkend, kdy odlétala v pátek do Prahy a vracela se v pondělí ráno do Bratislavy, buď letadlem, nebo autem, každý večer si telefonovali.
V říjnu 1977 se zotavovala v lázních Bardejov, kde 20.10.1977 upadla na schodech a poranila si ruku. Aby se soudruzi zalíbili šéfovi, rozhodli se poskytnout jí prvotřídní péči. Do Bardejova vrtulníkem přiletěl primář chirurgie Státního sanatoria Bratislava profesor Novák a ten rozhodl o převozu pacientky do své nemocnice. Nad Bratislavou byla mlha a pilot se pokusil přistát i když nevěděl kde je. Stroj havaroval v kukuřičném poli blízko letiště. Havárii nikdo nepřežil.
Gustáva Husáka její smrt zasáhla, ještě při novoročním projevu 1. 1.1978 měl strhaný obličej, třesoucí se ruce a zlomený hlas. Věra (Viera) Husáková byla první manželka prezidenta, která se přivdala na Hrad.
72) (9) Václav Havel 1989 – 1992
*5.10.1936 Praha, +18.12.2011 Hrádeček u Trutnova. Poslední československý prezident. Pocházel z podnikatelské rodiny, po r. 1948 mu komunisté znemožnili studia a pracoval jako kulisák v Divadle Na zábradlí. 9.7.1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou na žižkovské radnici. Všechny své činnosti s ní konzultoval. Od r. 1967 vlastnil s manželkou chalupu na Hrádečku u Trutnova, kde psal své dramatické hry. V r. 1977 se stal spoluzakladatelem Charty 77 a jako její mluvčí byl v r. 1979 uvězněn. V r. 1983 byl propuštěn oficiálně díky zdravotnímu stavu, ve skutečnosti díky intervencím západních politiků, hlavně francouzského prezidenta Francoise Mitteranda.
Zvolen 29.12.1989, v pražské katedrále uctil ostatky sv. Václava a po slavnostní bohoslužbě Te Deum přijal požehnání od pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška, metropolity a primase českého.
V březnu 1990 navrhl vypustit z názvu státu slovo socialistická a přispěl ke změně názvu státu Československá republika, Česká a Slovenská Federativní Republika-ČSFR.
Československá federativní republika (1990 - 1992)
Česká a Slovenská federatívna republika (slovensky)
(ČSFR 29.3.1990 - 31.12.1992, šestá republika)
Změnou zřízení státu i jeho názvu zůstal Václav Havel prezidentem Československa (Česko-Slovensko).
21.-22.4.1990 na pozvání prezidenta Havla navštívil Československo (Praha, Velehrad, Bratislava) papež sv. Jan Pavel II.
Prezident Havel pro veřejnost otevřel zahrady Pražského hradu a zámku v Lánech, kde kapli Nejsvětějšího Jména Ježíš (1748-1752, v době Gustáva Husáka zde byl sklad cementu) vrátil jejímu původnímu účelu a zámecká kaple se stala kostelem obce Lány.
Na svůj úřad rezignoval 20.7.1992 na znamení nesouhlasu s připravovaným rozpadem Československa, který byl dohodnut na 31.12.1992 mezi českým premiérem Václavem Klausem a slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem.
1.1.1993 vznikly na místě Československa dva nástupnické státy: Česká republika (ČR) a Slovenská republika (SR).
Olga rozená Šplíchalová, *11.7.1933 Praha–Žižkov, +27.1.1996 Praha. Matka Anna. Starší sestra Jaroslava a mladší bratr Josef. Bylo jí 6 let, když se rodiče rozvedli. Vyrůstala mezi chudými a zdravotně postiženými dětmi a naučila se pomáhat druhým. Neuznávala žádnou autoritu, nestála o vzdělání a chtěla si brzy začít vydělávat. Vyučila se opravářkou punčoch ve firmě Baťa. V 15 letech začala pracovat, za rok ji stroj rozdrtil čtyři prsty na ruce. Vystřídala zaměstnání prodavačky, skladnice a úřednice.
Velice ráda četla a chodila do divadla. V r. 1956 se seznámila s Václavem Havlem. Odešla za ním do divadla jako biletářka (prodavačka vstupenek). Vzali se tajně 9. 7.1964, protože Havlova matka mu sňatek s chudou žižkovskou dívkou rozmlouvala, ale po zveřejnění svatby ji přijala do rodiny. Manželství bylo bezdětné. Bydleli u Havlů na Rašínově nábřeží. V r. 1967 společně koupili chalupu na Hrádečku u Trutnova. Po manželově uvěznění v r. 1979 vydávala edici Expedice a poskytovala rozhovory západním novinářům o politické situaci v ČSSR.
V době uvěznění Václava Havla si našla partnera herce Jana Kašpara, který byl mladší o 20 let, ale nechtěla se rozvádět. Havel si našel partnerku Jitku Vodňanskou. Tento manželský „čtyřúhelník“ Olga sama po několika letech zrušila.
Prezidentským zvolením manžela nebyla nadšená, byla proti tomu, ale podřídila se a přijala roli první dámy. Věnovala se charitě. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, nadaci, která pomáhá lidem se zdravotním nebo sociálním postižením.
Jan Kašpar, který byl mezitím po úraze na vozíčku, se stal jejím prvním spolupracovníkem. Na zámku v Lánech se pustila do úprav a snažila se komnaty uvést do stavu, který byl za prezidenta Masaryka a Beneše. Prolézala půdu a depozitář, dávala na vlastní náklady renovovat nábytek a koberce. V květnu 1994 upadla v ložnici prezidentského domu v Královské zahradě a zlomila si ruku a nohu. Po uzdravení úrazu ji lékaři při dalším vyšetření zjistili rakovinu. Střídala pobyty v nemocnici a doma, kde zemřela v přítomnosti manžela.
Její smrt přijala těžce většina československých občanů. Lidé stáli mnoho hodin ve frontě na Pražském hradě, aby jí vzdali úctu a poklonili se jejím ostatkům. Olga Havlová je pohřbena v hrobce rodiny Havlových na Vinohradech.
Československo zaniklo 31.12.1992
po 74 letech, 2 měsících a 3 dnech
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1.1.1993 vznikla Česká republika
1.1.1993 vznikla Slovenská republika
