P A N O V N Í C I Č E C H
M O R A V Y
A
S L E Z S K A
České království (1204 - 1918)
29) Přemysl Otakar I. 1197 – 1230 +
3. český král. Opět na trůnu. *1150/1155, +15.12.1230. Přemysl žil ve vyhnanství, kde se jeho 1. manželkou stala Adléta Míšeňská, s ní měl 4 děti: Vratislav (1180 – 1225?), Markéta–Drahomíra (Dagmar dánská královna, *1186 Praha, +24.5.1213 Ribe, vdaná 1205, manžel Valdemar II. Vítězný), Božislava Přemyslovna (1197-1230?, m. Jindřich I. z Ortenburgu), Hedvika (1199-1230?, abatyše).
Přemyslův nevlastní bratr Bedřich ho poslal na Moravu, kde se utkal s knížetem Konrádem Otou. Za několik let Konrád zemřel. Další bitvu svedl Přemysl se synem Soběslava II. Václavem. Přemysl se stal knížetem, ale na trůn usedl biskup Jindřich Břetislav a Přemysl musel i s rodinou utéci do ciziny.
Po smrti Jindřicha Břetislava dosadili čeští páni na trůn Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha, který Přemyslovi předal trůn. Přemysl se chtěl oženit s uherskou princeznu Konstancii. V roce 1199 vyhnal manželku Adlétu (důvod blízký příbuzenský vztah) i s dětmi a oženil se podruhé. Adléta našla azyl u bratra Dětřicha v Míšni.
2. manželka Konstancie Uherská (Maďarka). Spolu měli 9 dětí: Vratislav (1200-1201), Jitka Přemyslovna (Judita +1230, manžel Bernard Korutanský +1256, z této linie je rod Sponheimů), Anna Lehnická (Přemyslovna, Vratislavská, Česká, *1204, +1265, provdána do Vratislavi za Jindřicha II. Pobožného, +1241, syna sv. Hedviky, z této linie jsou slezští Piastovci). Václav I. (1205-1253, dědic trůnu), Vladislav (*1207, +18.2.1227), Přemysl (*1209, +1239, manželka Markéta Meránská, dcera Oty Meránského, oba markrabí moravští), Anežka (*+1208), Blažena–Vilemína Česká (poustevnice a léčitelka, *1210, +24.8.1281 Milán v Itálii), sv. Anežka Česká (Pražská, Přemyslovna, *20.1.1211, +2.3.1282), zasnoubena 1212 Konrádu Kadeřavému (Slezskému, 1196-1214), 1214 Boleslavu Slezskému (bratr Konráda), 1220 Jindřichu VII. Štaufskému (syn císaře Fridricha/Bedřicha II.), 1228 anglickému králi Jindřichu III. a 1233 císaři Fridrichovi/Bedřichovi II. Štaufskému.
Po smrti císaře Jindřicha VI. (+1197) si na římský trůn dělalo nárok několik šlechticů. Přemysl Otakar I. toho využil a za peníze přecházel z jedné strany na druhou. Podpořil ve sporu o římský císařský trůn Filipa Švábského (z rodu Štaufů, +1208) proti Otovi IV. Brunšvickému (z rodu Welfů).
Filip udělil Přemyslovi královskou hodnost. 8.9.1198 byl jako třetí český král korunován v Mohuči arcibiskupem tarantaským (Taranto v jižní Itálii, arcibiskup mohučský byl na pouti ve Svaté zemi). V r. 1203 podpořil Přemysl Otakar krále Otu IV. a Filip udělil Čechy v léno Děpoltovi z Děpolticů a ještě napadl Přemyslova strýce a spojence Hermana Durynského, kterému přišel mu na pomoc i Ota IV. Brunšvický. Po vítězném boji roku 1203 si Přemysl I. dal korunu potvrdit Otou IV. Brunšvickým (podle císaře Oty byl Přemysl zvaný Otakar- Otův). 177. Papež Inocenc III. uznal Čechy jako křesťanské království a pověřil svého legáta kardinála Guida (Quido) z Praenesta, aby u Merseburgu Přemysla 24.8.1203 korunoval na prvního dědičného českého krále korunou darovanou od papeže Inocence III.
Papežská bula 15.4.1204 potvrdila privilegium Oty IV. a další bulou z 19.4.1204 potvrdil papež dědičnost české královské koruny: „císař Otta IV. potvrdil a ustanovil, a my uznáváme a potvrzujeme, že český panovník Přemysl a jeho nástupci dostali královský titul na věčné časy a svobodu království českého v římské říši. Nově ustanovený král ať je korunován ve svém království v biskupské katedrále, která už od příště bude chrámem korunovačním. Pro Tvou oddanost Tě nadále chceme považovat za krále a nazývat králem.“
Král Přemysl Otakar I. je jediný panovník Českého království, který byl třikrát potvrzen a dvakrát korunován jako český král.
Přemysl Otakar I. podpořil na podzim 1204 protivníka krále (císaře) Oty IV., římského a sicilského krále (Bedřicha) Fridricha II. Štaufského (král od r. 1215, císař 1220-1250). Král Fridrich II. potvrdil v Basileji právo na dědičnost české královské koruny (17. panovník Vratislav II., 26. Vladislav II.) dokumentem, který je známý jako Zlatá bula sicilská vydaná 26.9.1212: „...Proto my knížeti českému Otakarovi odznak důstojnosti, totiž čelenku (korunu) jsme nosit povolili a jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme. Království české jemu a skrze něho všem jeho nástupcům navěky propůjčujeme...“ (Zlatá bula sicilská).
Zlatá bula sicilská je, podle některých historiků, důležitý dokument v české historii, který určil hranice Českého království (i dnešní České republiky) a zařadil naší zemi mezi civilizované státy v Evropě. Občas se na tuto listinu zapomnělo a jindy se na ni odvolávalo. Ve 14. století z listiny čerpal Karel IV., i čeští vlastenci v 19. století.
V roce 1213 zrušil Přemysl Otakar I. neuznávaný stařešinský (seniorátní) řád (15. panovník Břetislav I.) a ustanovil primogenituru (nástupnictví prvorozeného syna).
Přemysl Otakar I. zemřel na Pražském hradě a je pohřben v katedrále sv. Víta.
Přemyslův první syn Vratislav bojoval jako námezdní bojovník v Německu a v Itálii. V roce 1212 se strýc Dětřich přimluvil, aby Vratislavovi císař Ota IV. Brunšvický udělil Čechy v léno. Byl to demonstrativní akt bez reálné šance na korunu. V roce 1225 se o Vratislavovi objevuje poslední zmínka, jeho další osudy nejsou známy.
Přemyslova dcera Markéta Drahomíra–Dagmar patří mezi významné české princezny (viz Doubravka a Anna Anglická, Česká). Vyrůstala na míšeňském dvoře u svého strýce Dětřicha Míšeňského (1162-1221), kam přišli vyslanci dánského krále Valdemara II. se žádostí o ruku princezny Markéty. Jednání o sňatku pokračovalo v Praze, kam v roce 1205 přijela i Adléta.
O princezně Dagmar se v Dánsku zpívá tato píseň: "Dagmar přišla do Dánska, plesá Dánsko věrně, Dánům svojím příchodem vzala daně, berně. Svatá panna přijela z mocné české země." Dagmar-Markéta zemřela při porodu druhého syna a je pohřbena v kostele sv. Benedikta v Ringstedu. V jejím hrobě byl v roce 1683 nalezen byzantský křížek z 10. století, který dostala od matky. Repliky tohoto Dagmařina křížku dostávají dánské dívky darem ke svatbě od svých rodičů.
Adléta Míšeňská (*1160, +2.2.1211 Míšeň), 1. manželka, dcera míšeňského markraběte Oty, zvaného Bohatý a Hedviky Braniborské. V letech 1199-1204, 1205-1211 žila u bratra v Míšni.
Konstancie Uherská (*17.2.1180/1 Ostřihom, +6.12.1240 Předklášteří), 2. manželka, dcera uherského krále Bély III. a antiochijské princezny Anežky z Chatillonu, sestra uherských králů Imricha a Ondřeje II.
Její předkové pocházeli z Byzance a Kyjevské Rusi. Sňatek s Přemyslem v roce 1199. Konstancie byla pohřbena v klášteře Porta Coeli v Tišnově u Brna.
32) Václav I. Jednooký 1230 – 1253 +
*1205, +22/23.9.1253 Počaply–Králův Dvůr. Syn Přemysla I. a Konstancie Uherské, bratr sv. Anežky. Manželka Kunhuta Štaufská. Měli 5 dětí: Vladislav Český (1227-1247), Anežka (1228-1268, manžel Jindřich Jasný, markrabě míšeňský + 1288), Božena Česká (Beatrix, Beatrice Přemyslovna 1230-1270, manžel markrabě Ota III. Braniborský Míšeňský, +1267), Přemysl Otakar II. (1233-1278), dcera neznámého jména (1235-1248).
Václav I. rád zpíval a recitoval verše. V roce 1216 uznán za dědice českého trůnu, korunován na českého krále 6.2.1228, podle zápisu v kronice: "Král Václav byl se svou manželkou, královnou Kunhutou, pomazán v kostele pražském od ctihodného arcibiskupa mohučského Siegfrieda v neděli, kdy se zpívá Esto mihi."
Neděle Esto mihi je poslední neděle před postní dobou (před Popelcem). Název je podle antifony: "Esto mihi in Deum protectorem (Buď mi Bože ochráncem), Ž 31,3."
Vlády se ujal po smrti svého otce Přemysla Otakara I. Za své nejbližší rádkyně měl svou matku Konstancii a sestru Anežku (1211-1282, blahořečena 1874, svatořečena 1989). Založil Staré Město pražské, Stříbro, Olomouc a Brno. Do Čech zval Židy a Němce. Zastavil postup Tatarů do Evropy.
Na rozdíl od svého otce se nevěnoval tolik vládnutí, ale více lovu. Na jednom loveckém dobrodružství přišel o oko, když se poranil o větev stromu, z toho vznikl jeho přídomek. Kronikář František Pražský napsal: "Jednoho dne, když v lese pronásledoval zvěř, byl větví stromu těžce raněn do oka. Lékaři a chirurgové ho chtěli ošetřit, nařízli oko, aby mohli větvičku vyjmout a tím byl král zbaven vidění na to oko." Kronikář Dalimil napsal: "Oko ztratil při štvanici, víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem."
V roce 1246 se nejstarší Václavův syn Vladislav oženil s rakouskou vévodkyní Gertrudou z Babenberku, ale za několik měsíců zemřel. Král Václav I. nezajistil vliv na rakouské dědictví a to vyvolalo nespokojenost domácí šlechty, kterou vedl mladší syn Přemysl Otakar II. Toho šlechtici prohlásili 31.7.1247 za mladšího krále.
Král Václav, opuštěn většinou šlechty, odjel do Míšně. Jeho stoupenci se uchýlili do města Most. Na jaře 1248 Most Přemysl přepadl se svým vojskem a byl poražen. Václav se vrátil do Čech a začal obnovovat pořádek. Se svými vojáky přepadl na začátku srpna 1249 Pražský hrad a patnáctiletý Přemysl musel kapitulovat. Byl svým otcem Václavem zajat a uvězněn na hradě Přimda.
Teta sv. Anežka (1211-1282) vyprosila Přemyslovi propuštění, a aby zabránila další válce, pozvala nezávisle oba znesvářené krále k sobě do kláštera na František. Tam je 15.8.1249 zavřela bez jídla do cely a rozhodla, že je propustí, až se oba dva spolu domluví. Přemysl se pokořil před otcem a po dohodě s ním se stal spoluvládcem. Po této dohodě se konala mše a hostina. Kronikář napsal: "Král ozdoben korunou, v ruce držel jablko a žezlo a vešel do kostela, aby slyšel slavnou mši svatou. Po jejím skončení přistoupilo se k hodům. Poslal král pro svého syna a pány, kteří byli s ním a jednali o obnovení pořádku v zemi. Syn přišel k otci a poddal se mu a za všechny pány, kteří krále urazili se přimlouval." Král Václav dal odbojné pány popravit a Přemysla jmenoval markrabětem moravským.
Václav I. zemřel na svém dvoře ve vsi Počaply, které byly po jeho smrti přejmenované na Králův dvůr (u Berouna). Pohřben v Anežském klášteře v kostele sv. Františka.
Kunhuta Štaufská (Švábská), *1200, +13.9.1248, dcera římského krále Filipa Švábského a byzantské princezny Ireny. Vnučka Fridricha Barbarossy (Bedřicha Rudovouse) a byzantského císaře Izáka II. Angelose. Sňatek s Václavem I. roku 1224.
Korunována na českou královnu 6.2.1228. Pohřbena v Anežském klášteře v kostele Sv. Salvátora v kapli Panny Marie..
33) Přemysl Otakar II. 1253 – 1278 +
král Železný a zlatý, *1233 Městec Králové (Praha), +26.8.1278 Suché Kruty (Dürnkrut v Rakousku). V Městci Králové je na radnici pamětní deska s textem o jeho narození. Syn Václava I. a Kunhuty Štaufské, synovec sv. Anežky České. Zvolen jako protikrál 31.7.1247 v 15 letech v chrámu sv. Víta.
1. manželka Markéta Babenberská (+1267), římská královna. Sňatek 48 leté nevěsty s 19 letým Přemyslem 11.2.1252 v Hainburgu, manželství bylo bezdětné, proto se s ní roku 1261 Přemysl rozvedl. 2.manželka haličská kněžna Kunhuta Uherská (+1285, její 2.manžel Záviš z Falkenštejna), vychovávaná na uherském dvoře svého děda krále Bély IV. (Vojtěcha IV.), vnučka kyjevského knížete sv. Michala Černigovského (1185-1246), dcera ruského knížete Rostislava Michailoviče (1225-1263) a uherské princezny Anny (1226-1270). Svatba Přemysla Otakara II. s Kunhutou Uherskou se uskutečnila 25.10.1261 v Prešpurku (Bratislava).
Měli 4 děti: Kunhuta Přemyslovna (*1265, manž. Boleslav kníže Mazovský, od r. 1302 abatyše u sv. Jiří na Hradě, +27.11.1321), Anežka Přemyslovna (*1269, +1296, manžel Rudolf II. Habsburský, Švábský, Rakouský, *1270, +10.5.1290, jejich syn Jan Parricida 1290-1313/vrah, který zabil svého strýce římského krále Albrechta I., syn římského krále Rudolfa I. 1218-1291), Václav II. (1271-1305), Markéta Přemyslovna (*+1270).
S dvorní dámou z fraucimoru své manželky rakouskou šlechtičnou Anežkou z Kuenringu (zv. Palceřík, *1255, +1318) měl 4 levobočky: Mikuláš I. Opavský (1254-1318), z této linie pokračovali opavští Přemyslovci. Anežka (1260-1290?, manžel Bavor II. ze Strakonic), Eliška (1261-1300?, manžel Oldřich z Drnholce a z Vartenberka, 2. manžel Jindřich V. z Kuenringu +1281/bratranec Anežky, 3. manžel Vikart z Polné), dcera neznámého jména (manžel Vacek z Kravař). S další nejmenovanou milenkou měl Přemysl Otakar II. syna levobočka: Jan Volek (+26.8.1296, vyšehradský probošt, kancléř Václava II., nevlastní bratr krále Václava II. a Elišky Přemyslovny).
Nástěnný obraz „mladého krále“, který představuje Přemysla Otakara II. (někde bývá uveden Václav I.). Obraz byl namalován ve významném kostele Panny Marie na Louži (Mariánské náměstí), dnes je v Muzeu hl. města Prahy.
Po smrti bratra Vladislava byl v roce 1251 rakouskou šlechtou zvolen v 19 letech za vévodu, s podmínkou svatby s Markétou (poslední) Babenberkovnou, které bylo 48 let. Sňatek se uskutečnil 11.2.1252 na hradě Hainburgu. Markéta byla neplodná, ale vinu sváděla na manžela. Když se to Přemysl dozvěděl, řekl jí: "Dej mi jednu ze svých dívek a do roka poznáš, zda jsem neplodný. Ona souhlasila a dala mu Anežku, dceru pána z Kuenringu. S ní měl 4 děti. A tak hana neplodnosti byla připsána manželce." (Přibík Pulkava). Manželství bylo oficiálně rozvedeno na základě nezrušeného slibu čistoty, který Markéta dala v roce 1243. Rozvedli se a Markéta se svým fraucimorem odjela 18.10.1261 z Pražského hradu. S ní odjela i dvorní dáma Anežka z Kuenringu zvaná Palceřík, o které nejsou další zprávy.
Přemysl Otakar II. se chtěl stát polským králem a neúspěšně dobýval Polsko 14.12.1254–6.2.1255. Došlo k jednání o česko-polském spojenectví s polským králem Boleslavem V. Stydlivým a byla uzavřena mírová smlouva.
V r. 1255 založil město Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad v Rusku). V roce 1260 zvítězil v bitvě u Kressenbrunu nad uherským králem Bélou IV. Zde se vyznamenal Boreš z Riesenburka (Rýzmburk, dnes Osek), který ukořistil vůz uherského krále Bély. V pokladnici se mimo jiné cennosti nacházel relikviář s prstem sv. Jana Křtitele (Boreš z Rýzmburka, 1226-1277, byl za jeho otce Václava I. nejvyšším maršálkem Českého království. Po vzbouření proti Přemyslovi popraven). Po této bitvě dostal od Uhrů přízvisko král železný a zlatý - mocný a bohatý. Mírovou smlovu potvrdil Přemysl Otakar II. sňatkem s Bélovou vnučkou Kunhutou, kterou si vzal 25.10.1261 v Bratislavě.
25.12.1261 byl korunován na českého krále. Pro České království získal v r. 1261 rakouské Štýrsko, 1266 Chebsko (do roku 1276). Od francouzského krále sv. Ludvíka dostal trn z Kristovy trnové koruny a v roce 1263 pro tuto relikvii nechal postavit v jižních Čechách u Českého Krumlova klášter Sancta Spinea Corona (Svatá trnová koruna, později přejmenován Zlatá Koruna).
29.11.1267–16.2.1268 opět dobýval Polsko, Litvu a Prusko, 1269 rakouské Korutany a Kraňsko. Přemysl Otakar II. byl velice obratný. Díky sňatkům a diplomacii dosáhlo České království největšího rozmachu. Nemanželského syna Mikuláše jmenoval vévodou opavským. Pro svoji prvorozenou dceru Kunhutu si od římského krále Richarda Cornwalského vyžádal dědické právo na českou korunu. Narozením mužského dědice Václava II. její právo zaniklo. Chtěl povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství a udělit ho jako léno polskému králi, aby byl podřízen králi českému. Plán zamítl 184. papež Kliment IV.
Během svého života Přemysl Otakar II. založil, povýšil, zvelebil 53 měst:
V České republice: Beroun, Čáslav, České Budějovice, Děčín, Domažlice, Dvůr Králové, Hluboká, Hlučín, Hostinné, Hostivice, Chotěboř, Chrudim, Jaroměř, Jevíčko, Kadaň, Klatovy, Kolín, Kostelec nad Labem, Kouřim, Kuřivody-Ralsko, Kutná Hora, Litovel, Loket, Louny, Mělník, Městec Králové, Moravský Krumlov, Most, Nymburk, Ostrov nad Ohří, Písek, Poděbrady, Polička, Praha-Menší Město (Malá Strana), Přerov, Starý Plzenec, Stříbro, Tachov, Trutnov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Ústí nad Labem, Vodňany, Vysoké Mýto, Zlatá Koruna, Žatec.
V zahraničí: Most nad Murou (Bruck an der Mur, Štýrsko-Rakousko), Královec (Kaliningrad, Rusko), Kladsko (Kłodzko, Polsko), Lubno (Leoben, Štýrsko-Rakousko), Kout (Část) Moravy (Marchegg, Dolní Rakousy-Rakousko), Radkersburg (Bad Radkersburg, Štýrsko-Rakousko), Žitava (Zittau, Sasko-Německo).
V roce 1270 připojil k Českému království i Furlánsko (dnes v Itálii, hranice se Slovinskem) = Forum Iulii. Původně lombardské (langobardské) království s městem Pordenone na Jadranu.
Nový uherský král Štěpán V. (1240-1272), syn Bély IV., strýc Přemyslovy manželky Kunhuty, nedodržel dohody svého otce Bély a vpadl do Rakouska. Oba panovníci v roce 1270 uzavřeli v Prešpurku (Bratislava) mírovou smlouvu na dva roky. Štěpán V. opět smlouvu porušil a podnikl do Rakouska svůj vpád. Přemysl ho porazil a obsadil Devín, Stupavu, Pezinok, Svätý Jur a Nitru. Další mírová smlouva byla podepsána 2.6.1271 v Bratislavě. V roce 1273 vypověděl Štěpán novou válku, kterou vyhrál český král Přemysl Otakar a obsadil jihovýchodní Slovensko. V letech 1273 - 1276 byla v Bratislavě česká posádka.
Přemysl v r. 1274 bojoval proti římskému králi Rudolfu I. Habsburskému (Habichtsburg = Jestřábí hrad ve švýcarském Aargau), kterému se musel podrobit a vzdal se v jeho prospěch alpských zemí a Chebska. Rudolf I. Habsburský byl tchán jeho dcery Anežky. V roce 1275 byla na říšském sněmu v Augšpurku na Přemysla uvalena říšská klatba (acht). 24.6.1276 na krále uvalil další klatba (aberacht) papež Řehoř X., a vyzval k povstání poddaných šlechticů a ztrátou vlastnictví. 26.11.1276 se Přemysl podrobil Rudolfovi a oba králové se ve Vídni smířili. V nepřítomnosti krále proti němu povstali Vítkovci.
V r. 1278 se Přemysl Otakar II. odhodlal k odvetě proti římskému králi Rudolfovi I. Habsburskému. V bitvě u Suchých Krut na Moravském poli (Dürnkrut u Vídně v Rakousku) bojovalo 55.000 českých vojáků a bitva trvala tři hodiny. Přemysl Otakar II. vítězil a nepřítele hnal do rozvodněné řeky Moravy.
Z boku mu vpadla část habsburských vojáků, české vojsko jim to chtělo oplatit. Čelo Přemyslova vojska se domnívalo, že utíkají. Z toho kronikáři usoudili, že byl zrazen českými pány pod vedením pánů z Rýzmburka (dnes Osek u Teplic v Čechách). Páni z Rýzmburka byli příbuzní pánů z Vítkovic. Ke zradě se měli připojit Vítkovci, vedeni Závišem z Falkenštejna, ale toto tvrzení není pravdivé. V bitvě král Přemysl Otakar II. podlehl Rudolfovu synovi, svému zeti Rudolfovi II. Švábskému (Rakouskému).
Přemysl Otakar II. zemřel v pátek na den sv. Rufa 26. 8.1278. Protože byl v klatbě, nesměl být pohřben. Tělo bylo nabalzamováno, srdce a vnitřnosti uloženy v kostele sv. Jiří v kapli sv. Kateřiny ve Vídni. Za 5 měsíců byla rakev převezena do Znojma, kde byly ostatky pohřbeny v minoritském kostele Panny Marie. Roku 1296 převezen do Prahy a uložen v Anežském klášteře na Františku. V roce 1297 pohřben v basilice sv. Víta na Hradě.
Jeho syn Václav II. mu dal do hrobu pozlacené stříbrné pohřební korunovační klenoty: koruna, jablko, žezlo. Na koruně je nápis: „+HEC SVNT OSSA OTAKARI INCLITI REGIS BOHEMIAE QVINTI.“ (toto jsou kosti Otakara vznešeného krále českého pátého). Křížek před jménem znamenal zemřelého. Nápis má v latině malou chybu ve jménu: latinsky OTACARI.
V roce 1373 dal Karel IV. ostatky svého pradědečka Přemysla Otakara přenést do nového hrobu v katedrále sv. Víta. Do hrobu byla vložena olověná destička: HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTACARVS REX BOHEMIE ET AVSTRIE STIRIE CARINTHIE DVX MARCHIO MORAVIE ET DOMINVS PORTVS NAONIS FILIVS WENCESLAI REGIVS.“ (zde leží Přemysl zvaný Otakar, král český a rakouský, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn Václava krále) /Pordenone u Benátek = Portus Naone (brána, přístav řeky Naone/. V roce 1976 byl jeho hrob otevřen a při tomto zkoumání byly v hrobě nalezeny pohřební pozlacené stříbrné korunovační klenoty.
Markéta Babenberská (*1204/5, +1266/7), 1. manželka, dcera rakouského vévody Leopolda VI. a Teodory. Římská královna, vdova po římském králi Jindřichu VII. Štaufskému, (který byl původně zasnouben se sv. Anežkou Českou). Markétě bylo 48 let a Přemysl měl 19 roků, když si bral Markétu. Svatba se konala 11.2.1252 v kapli sv. Pankráce na hradě Hainburgu nad Dunajem (10 km od Bratislavy). Hrad Hainburg byl Markétiným sídlem od roku 1248.
Kunhuta Uherská – Haličská – Mačevská (*1245 Kyjev, +9.9.1285 Praha), 2. manželka, dcera ruského knížete Rostislava Michailoviče a uherské princezny Anny Uherské. Vnučka uherského krále Bély IV. (Vojtěch IV.) a vnučka sv. Michala Vsevolodoviče Černigovského (+1246, popraven Batúem, chánem Zlaté hordy). Dětství prožila Kunhuta v Mačvě (Srbsko a Vojvodina), kde byl její otec Rostislav bánem (guvernérem). Sňatek 1261. Po smrti manžela Přemysla Otakara II. odešla do Hradce nad Moravicí.
V roce 1281 si tajně vzala opavského purkrabího Záviše z Falkenštejna (+24.8.1290 u Hluboké). Jejich syn byl Jan z Falkenštejna zvaný Ješek.
Anežka z Kuenringu zv. Palceřík, zrzavá, nakrátko střižené vlasy do pážecího účesu. Rakouská šlechtična, s kterou měl Přemysl Otakar II. syna Mikuláše I. Opavského a tři dcery. První historicky doložená milenka českého krále. V roce 1261 odjela s královnou Markétou z Hradu a více se o ní neví.
Mikuláš I. Opavský (*1255, +25.7.1318), nemanželský syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky Anežky z hornorakouského rodu Khueringů. Nevlastní bratr Václava II. Zakladatel větve opavských Přemyslovců (posledním opavským Přemyslovcem byl Valentin Hrbatý (+1521). podle papežské buly z roku 1260 uznal Přemysl syna Mikuláše za vlastního bez dědických práv na český trůn. Mikuláš vyrůstal na královském dvoře a doprovázel svého otce na jeho výpravách. Mikulášův vnuk Jan I. Ratibořský (1332-1382) vlastnil na tehdejším okraji Prahy dům (dnes Faustův dům na Karlově náměstí na Novém Městě pražském).
V roce 1269 rozdělil Přemysl Otakar II. Moravu na tři díly a Mikulášovi daroval opavskou provincii s titulem "Dominus terrae Opaviae et filius Ottacari regis Bohemiae" (pán země opavské a syn Otakara krále Českého). V roce 1273 ho otec pasoval na rytíře. V bitvě na Moravském poli bojoval vedle otce proti římskému králi Rudolfu I. Habsburskému. V bitvě byl zajat a odvezen do Uher. V roce 1281 byl po zaplacení výkupného propuštěn a vrátil se do Opavy.
Na Opavském Hradci (dnes Hradec nad Moravicí) se v této době usídlila královna vdova Kunhuta Uherská (1245-1285) s novým manželem Závišem z Falkenštejna (1250-1290), kterého jmenovala purkrabím. Opavu museli opustit po Mikulášově návratu. 8.2.1285 se Mikuláš oženil v Chebu s princeznou Adelaidou Habsburskou, neteří římského krále Rudolfa I. Habsburského. Do historie zasáhl Mikuláš I. Opavský 24.8.1290, kdy na rozkaz Václava II. dal popravit před hradem Hluboká Vítkovce Záviše z Falkenštejna.
Po korunovaci Václava II. polským králem se stal Mikuláš jeho zástupcem. 1293 maršálkem Království Českého, 1295 krakovským hejtmanem a 1300 capitanus regni Poloniae (hlava království Polska, polský místokrál). Po zavraždění Václava III. v roce 1306 v Olomouci, se proti Mikulášovi vzbouřili opavští páni a vyhnali ho. Mikuláš odjel do Brna. Za svého pobytu dal postavit vyhořelý (1262) kostel sv. Janů, který se měl stát pohřebištěm opavských Přemyslovců. 26.7.1318 byl Mikuláš v tomto kostele pohřben. Podle zápisu v kronice byl Mikuláš: "dosti jsa chud na statky, velmi bohat na ctnosti." Po smrti Mikuláše I. převzal jeho syn Mikuláš II. Opavský (1288-1365) opět Opavsko do svého vlastnictví.
V roce 1307 se stal Mikuláš II. diplomatem Jana Lucemburského a později i Karla IV. V roce 1318 se oženil s Annou Ratibořskou (1292-1340) a v roce 1336 dostal Ratibořské knížectví.
Valentin zv. Hrbatý (*1485, +13.11.1521 Ratiboř). Poslední opavský Přemyslovec. Otec Jan V. Ratibořský Mladší (1446-1493), matka Magdalena Opolská (1465-1501). Valentin měl starší bratry: Jana VI. (+1506) a Mikuláše VII. (+1506) a mladší sestru Magdalenu.
Podle kronikáře byl kníže Valentin: "známý velkou vznešeností, moudrostí a čistotou mravů." Zůstal svobodný. Zemřel na svém hradě v Ratiboři ve Slezsku. Pohřben v klášterním kostele Svatého Ducha. Nad jeho rakví byl zlomen meč na znamení vymření rodu. Tento zlomený meč byl nalezen při průzkumu jeho hrobky v roce 1997. Ratibořské knížectví přešlo na Valentinova strýce polského Piastovce Jana II. Dobrého (bratr Magdaleny Opolské).
---- Ota V. der Lange 1278 – 1283 (Ota Dlouhý, Otto III./V. Braniborský 1246-1299), markrabě v Braniborech, bratranec Václava II. a jeho poručník. Regent Českého království. Syn Boženy České (Přemyslovny), dcery Václava I., sestry Přemysla Otakara II. a manželky Oty III. (1215-1267) markraběte braniborského.
34) Václav II. 1283 – 1305 +
*27.9.1271, +18./21.6.1305, syn Přemysla II. Otakara. 1. manželka Jitka (Guta-Dobrá) Habsburská, spolu měli 10 dětí: Přemysl Otakar III. (*+1288, půl roku), Václav III. (1289-1306), Anežka Přemyslovna (Václavovo dvojče, 6.10.1289-15.8.1296, zasnoubena ve 3 letech s Ruprechtem Nasavským, sňatek 9.8.1296), Anna Přemyslovna (1290-1313, manžel Jindřich Korutanský +1335), Eliška Přemyslovna (Alžběta, 1292-1330, manžel Jan Lucemburský), Jitka (Judita, Guta, 1293-1294), Jan (*+1294, zemřel po porodu), Jan (1295-1296), Markéta Přemyslovna (*21.2.1296 Královice-Praha, +8.2.1322 Hradec Králové, manžel Boleslav III. Lehnický *1291, +1352), Guta (druhá dcera stejného jména, *+1297, zemřela při porodu). 2. manželka Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa). Svatba s dvanáctiletou Eliškou Rejčkou 1300. Dcera Anežka Přemyslovna (*15.6.1305, +1337, manžel Jindřich Javorský +1345).
Král Václav II. měl několik levobočků. Nejznámějšího z nich měl s Anežkou: Jan Volek (*1290, +27.9.1351, 20. olomoucký biskup v letech 1334–1351). O Janově matce Anežce je známé pouze její jméno.
Václav II. se od svého dětství bál bouřky a koček. Při zamňoukání kočky dostal záchvat a při pohledu na kočku omdlel. Při bouřce utekl do malé kaple, kde měl pocit ochrany před blesky a hromy.
V letech 1279–1283 byl vězněn svým bratrancem Otou V. Braniborským na Bezdězu (z toho několik let v Braniborech bez matky). Ve 12 letech byl propuštěn za veliké výkupné, které zaplatili čeští páni.
Václav II. se ujal vlády pod vedením Vítkovce Záviše z Falkenštejna. Matce Kunhutě dal Václav v r. 1283 oficiální svolení ke sňatku se Závišem, který vládl jako regent a jeho poručník v letech 1283–1288. Po Kunhutině smrti 9.9.1287 odjel Záviš z Prahy, protože byl osočován královnou Gutou Habsburskou, že chystá spiknutí proti králi. Královna Guta ho dala pronásledovat velitelem stráží Haimanem (Hayman, Hajman, Heinman, Heriman, Jindřich = Hynek Krušina II. = Hynek) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi). Hajman byl Závišův vnuk (syn jeho dcery a Hynka Krušiny I.). Na cestě našel Záviš azyl v klášteře v Opatovicích nad Labem (klášter zničen husity v roce 1421). Pak pokračoval přes Moravu do Uher, kde se znovu oženil a vzal si uherskou princeznu Alžbětu. V roce 1289 chtěl pozvat krále Václava II. na křtiny syna a král ho dal zatknout.
V květnu 1290 přijel švagr krále Václava II. vévoda Rudolf II. Švábský (Rakouský) a přemožitel jeho otce Přemysla Otakara II. do Prahy řešit politickou situaci po zatčení Záviše z Falkenštejna. Na Hradě náhle onemocněl a zemřel ve 20 letech. Pohřben v katedrále sv. Víta.
Nevlastní bratr krále Mikuláš I. Opavský dal vodit Záviše ke hradům Vítkovců a pod pohrůžkou jeho popravy vyžadoval kapitulaci. Závišův bratr Vítek z Krumlova odmítl a hrad Hlubokou nevydal. Mikuláš dal Záviše před hradem 24.8.1290 popravit plknem (= sekera). Pověst, že byl Záviš z Falkenštejna popraven zaostřeným prknem, vznikla z neznalosti staročeštiny, kde slovo „plkno“, znamená popravčí sekyra (flanderská) se širokým ostřím. Postupným přepisováním události Závišovy smrti se slovo „plkno“ změnilo na prkno.
V roce 1291 obsadil král část území Saska (Pirna se stříbrnými doly), připojil Chebsko, Moravu a Krakovsko (r. 999) opět k Čechám, získal území Opole, Velkopolska a Malopolska. Na českého krále korunován 2.6.1297. V srpnu 1300 byl korunován v Hnězdně na polského krále. V r. 1300 dal razit pražské groše, které se staly nejhodnotnějším měnou Evropy. Král Václav II. zemřel v domě zlatníka Konráda U zvonu vedle pražského Klementina. Jeho královskou korunu dal do zástavy Jan Lucemburský (vykoupenou korunu věnoval Karel IV. na bustu sv. Karla I. Velikého do Cách).
Jitka (Guta) Habsburská (*13.3.1271 Rheinfelden /Rýnská pole, +18.6.1297 Praha), 1. manželka, dcera římského krále Rudolfa I. Habsburského a Gertrudy z Hohenbergu. Byla tetou českého krále Rudolfa I. Habsburského zvaného Kaše. Nepocházela z přemyslovského rodu a jejím předkem nebyla sv. Ludmila. Sňatek (zásnuby) s Václavem II. v roce 1279 v Jihlavě. Svatba 24.1.1285 v Chebu. Svatbou s Václavem se stala českou královnou. Do Prahy přijela až v roce 1287. Do té doby ji otec držel doma v Německu, protože nechtěl, aby dcera žila na hříšném pražském dvoře. Nelíbil se mu nelegitimní život ovdovělé královny Kunhuty se Závišem z Falkenštejna. Královna byla nemocná od předposledního porodu v roce 1296. Její zdravotní stav se zhoršil po Václavově a její slavnostní korunovaci a po smrti dcery Guty.
Zemřela v šestinedělí, dva týdny po korunovaci. Pohřbena v katedrále sv. Víta v Praze.
Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa, * 1.9.1288 Poznaň, + 18.10.1335 Brno), 2. manželka, dcera Přemysla II. Velkopolského (*14.10.1257, +8.2.1296) a jeho druhé manželky Rixy (Ryksa, Rikissa, Richenza, *1273, +1293) Švédské. V roce 1291 byla zasnoubena s Otou Braniborským. Elišce bylo 6 let. Vychovávala ji teta Anna (otcova sestra), abatyše kláštera cisterciaček v Owińskách u Poznaně. Za rok se její otec stal polským králem a v roce 1296 byl zavražděn.
Po otcově smrti si Elišku vzala do péče její macecha Markéta Braniborská. Její bratr Ota Braniborský byl Eliščin snoubenec, ale v mladém věku zemřel. V roce 1300 se s ní oženil český král Václav II. Dal ji pod ochranu své tety Gryfiny, vdovy po Lešku Černém (kníže krakovský), která pobývala na statku v Budyni u Prahy. Elišce bylo 12 let. Král byl o 17 let starší. Měl 5 dětí.
Sňatkem s Václavem II. se Eliška Rejčka stala macechou Václava III., Anny, Elišky Přemyslovny a Markéty. Nejstarší Václav byl o 1 rok, Anna o 2, Eliška o 4 a Markéta o 8 let mladší než jejich macecha. Mezi Eliškou Rejčkou a Václavovou dcerou Eliškou docházelo ke sporům až do konce života Elišky Přemyslovny.
Královnou se stala 26.5.1303. Václav po sňatku odjel do Polska na vojenskou výpravu. Manželka byla dána na výchovu ke králově tetě. Přijala jméno podle svaté Alžběty (Elišky), ale lidé ji nazývali Rejčkou. Po smrti Václava II. si ji vzal za 2. manželku Rudolf I. Habsburský zv. král Kaše (+3.7.1307). Rudolf byl spořivý a střídmý. Za 8 měsíců po svatbě zemřel na úplavici. Rudolf ve své závěti zdvojnásobil vdovské věno, které měla Rejčka po Václavovi.
I když přišla o královský trůn, zůstalo jí pět věrných bohatých měst – Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec Králové. V září 1307 v přestrojení uprchla do kláštera na Zderaze a odtud do Kutné Hory. Její města otevřela brány Habsburkům a ona odešla do kláštera ve Vídni. Po volbě Jindřicha Korutanského za krále se vrátila do Čech a vládla svým věnným městům.
Do roku 1318 bydlela v Hradci Králové (podle ní dostal jméno Králové), kde dala postavit kostel Svatého Ducha (od roku 1664 biskupská katedrála). Obyvatelé města si ji tak oblíbili, že jí říkali hradecká královna a podle červené barvy kostela Svatého Ducha se město jmenovalo Červený Hradec.
Rejčka se ve svých 22 letech seznámila s Jindřichem z Lipé. V roce 1316 Rejčka zasnoubila svoji dceru Anežku s polským vévodou Jindřichem Javorským. Provedla to bez souhlasu královny Elišky Přemyslovny, kterou si tím znepřátelila ještě víc.
V roce 1318 se přestěhovala do Brna k zemskému hejtmanovi Jindřichovi z Lipé (+ 1329), kterého si vzala. Oba jsou pohřbeni v basilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně.
35) Václav III. (Ladislav V.) 1305 – 1306 +
*6.10.1289, +4.8.1306 zavražděn v Olomouci, syn Václava II. a Guty Habsburské. Poslední Přemyslovec. Český, polský a uherský král. Mluvil česky, latinsky, německy a uhersky. Zasnouben v r. 1298 s uherskou princeznou Alžbětou (dcera krále Ondřeje III. Arpádovce). Ve 12 letech byl v Budapešti na den sv. Rufa 26.8.1301 korunován svatoštěpánskou korunou jako Ladislav V. Odmítl se oženit s princeznou Alžbětou a uherského trůnu se vzdal v r. 1304. V 16 letech se ujal vlády jako český a polský král od r. 1305. Jeho manželkou se 5.10.1305 stala Polka Viola Alžběta Těšínská. Brali se z lásky. Manželství bylo bezdětné. S neznámou milenkou, ještě před svatbou s Violou, měl Václav III. nemanželskou dceru: Alžběta (*1304 Praha, +1347), cisterciačka v Pohledu, od 9.1.1332 benediktinka u sv. Jiří na Hradě (do řádu přestoupila z důvodu nemoci), od 1340 abatyše benediktinek v Pustiměři u Vyškova.
Zbraslavský kronikář napsal o králi Václavovi, že v opilosti rozdával královský majetek svým milcům a byl velmi rozmařilý. Ve střízlivém stavu chtěl, aby mu statky vrátili. Neměl rád české pány. Stavěl si na stůl hliněné hrníčky a rozbíjel je. Představoval si, že rozbíjí hlavy svých "přátel (milců)". Podnikl vojenské tažení do Polska proti odbojnému polskému knížeti Vladislavu I. Lokýtkovi, který si dělal nárok na polskou korunu, vyvolal povstání a v březnu 1306 přepadl (český) Krakov, kde zaútočil na hrad Wawel a dobyl ho. A to i přesto, že 26.1.1306 uzavřel v Toruni příměří s "plnomocníky českého krále", které mělo trvat do svátku sv. archanděla Michaela (29.9.).
V srpnu 1306 se vydal do Polska na vojenskou výpravu, na kterou si vzal zlatý kříž Václava II. i korunovační klenoty. Výpravu podnikl proti králi Vladislavi I. Lokietkovi. Na cestě se zastavili v Olomouci. Na děkanství, kde po obědě odpočíval na terase, ho probodl najatý vrah třemi ranami do hrudi. Vraha se nepodařilo zjistit, protože domnělého vraha ubila stráž k smrti.
Jako vrah bývá uváděn Durynk (Němec) Konrád z Botenštejna a z Mulhova. Stráž ho viděla s nožem: "Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap." (Zbraslavská kronika).
O vrahovi píše kronikář Dalimil: Královovraždu způsobil nejmenovaný Durynk, kterého před palácem chytly stráže, byla mu uťata ruka, pak byl roztrhán a sežrán psy. Vinu na tom má Albrecht Habsburský a spiknutí proti králi. (Dalimilova kronika).
Dále o králově vraždě píše Nekrologium olomoucké kapituly, Beneš Krabice z Weitmile, František Pražský, Přibík Pulkava z Radenína a Otakar Štýrský, kteří obviňují Durynka Konráda. Německý kronikář Sifríd z Balhausenu, salcburské anály i bavorský letopisec obviňují českou šlechtu. Fürstenfeldský mnich obvinil Albrechta Habsburského a Rocznik Malopolski připisuje vraždu Vladislavu I. Lokýtkovi.
Konrád z Botenštejna (1240-1320) a z Mühlhausenu (pův. slovanské město Mulhaso), voják, rytíř, nájemný žoldnéř. Mohl to být Konrád, syn rytíře Konráda, zabitého po vraždě krále Václava III. Podle zápisů byl Konrád ještě na dalších vojenských taženích. Podle badatelů a historiků z konce 20. století je pravděpodobně Durynk Konrád nevinný.
Král Václav III. se dožil nejnižšího věku z panujících českých panovníků. Kronikář Petr Žitavský napsal, že: "král se nebál ani Boha, ani lidí." Štýrský kronikář Otakar zapsal: "Ti, kdo krále měli střežit, tasili meče." Českým pánům se nelíbilo, že se král chová autoritativně a vybrali dva atentátníky, aby krále v poledním odpočinku probodli. Takto otevřeně to zapsal i český kronikář Beneš Krabice z Veitmile. Na smrti krále Václava mohl mít zájem polský král Vladislav I. Lokýtek, římský král Albrecht Habsburský, rod Vítkovců nebo další čeští páni.
Po 436 letech (od r. 870) vymřel Václavem III. po meči rod Přemyslovců. Václav byl pohřben v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci. V roce 1326 ho dal král Jan Lucemburský a královna Eliška převézt do Prahy, kde mu uspořádali velkolepý královský pohřeb (další byl až za 72 let - Karel IV.) a byl uložen na Zbraslavi. V roce 1420 jeho hrob zničili opilí husité, kteří zapálili zbraslavský klášter.
Neoficiálním posledním přemyslovským potomkem byl jeho nevlastní bratr Jan Volek (+1351), 20. olomoucký biskup a kancléř království. Posledním prokázaným potomkem Přemyslovců byla nemanželská dcera Václava III. abatyše Alžběta (+ 1347 v Pustiměři u Vyškova). Klášter benediktinek v Pustiměři byl jediný ženský klášter této řehole na Moravě (1340-1588 zrušen).
Ve skutečnosti Václav III. vládl velice rozumně a jeho vláda mohla být pro české království velmi užitečná.
Viola Alžběta Těšínská (*1290, +21.9.1317), dcera chudého těšínského a osvětimského vévody Měška Těšínského, vnučka Vladislava I. Opolského a neteř Vladislava Lokýtka. 5.10.1305 se v Brně vdala z lásky za Václava III. V r. 1316 se provdala za Petra I. z Rožmberka. Pohřbena v klášteře cisterciáků ve Vyšším Brodě.
36) Jindřich Korutanský 1306
*1265, +4.4.1335, syn Merharda II. a Alžběty Bavorské. Manželka Anna Přemyslovna (sestra Václava III. a elišky přemyslovny). Jeho sestra Alžběta byla manželkou římského krále Albrechta I. Panovník bez autority.
Na trůn se dostal v r. 1306 sňatkem s Annou Přemyslovnou, jak o tom rozhodl český sněm. Sňatek byl politický. Jindřichovy statky měly připadnout po jeho smrti Přemyslovcům. Za dva týdny ho z trůnu vyhnal synovec Rudolf Habsburský. Jindřich i Anna tajně utekli do Korutan.
Anna Přemyslovna (*15.10.1290, +3.9.1313), dcera Václava II. a Jitky Habsburské.
37) Rudolf I. Habsburský 1306 – 1307 +
zvaný Král Kaše. *1281, +4.7.1307 Horažďovice. 1. Habsburk na českém trůnu. Rakouský vévoda Rudolf III. Syn římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského. Jeho děda Rudolf (IV.) I. Habsburský (1218-1291) byl římský král, jeho strýc Rudolf II. Švábský (Rakouský Habsburský, 1270-1290, manželka Anežka Přemyslovna) byl zeť Přemysla Otakara II. Královna Guta Habsburská (manželka Václava II.) byla jeho teta. Rudolfův synovec rakouský vévoda Rudolf IV. si v roce 1353 vzal dceru Karla IV. Kateřinu Lucemburskou.
Moravský markrabě. Čechy mu byly uděleny jeho otcem, římským králem Albrechtem I. Habsburským, jako uprázdněné léno a to bez ohledu na nároky Anny Přemyslovny, manželky Jindřicha Korutanského, který byl Albrechtovým švagrem (měl za manželku Alžbětu, sestru Jindřicha Korutanského). Šlechtickou opozici chtěl Rudolf I. řešit podplacením a vojensky. 14 dní po volbě Jindřicha vtrhl s vojskem do Čech a když dorazil k Praze Jindřich i Anna uprchli. Část šlechty se přidala na jeho stranu, pod podmínkou uznání starých privilegií.
Po smrti 1. manželky Blanky Francouzské, krátce ovdovělý Rudolf se oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. a tím si nárokoval českou korunu. Přezdívku Kaše získal, protože se živil tímto skromným jídlem. Pravděpodobně to bylo z důvodu nemoci žaludku, ale někteří historikové tvrdí, že to bylo z důvodu šetrnosti. Tvrdě vyžadoval vymáhání daní.
Vyhnal z Hradu přemyslovské princezny Elišku a Markétu, které část šlechty uznávala za dědičky české koruny. V červnu 1307 se vypravil Rudolf proti rebelujícím pánům, které vedl Bavor ze Strakonic. Rudolfovo vojsko vítězilo při obléhání Horažďovic, ale Rudolf onemocněl úplavicí a zemřel dříve než mohl být korunován na českého krále. Před smrtí napsal otci Albrechtovi I., že ho nikdo neotrávil a aby vyplatil náhradu těm, kterým bylo ublíženo.
Římský král Albrecht I. byl v roce 1308 zabit synovcem Janem Parridiem (parridius = vrah), synem Rudolfa II. Švábského a Anežky Přemyslovny, dcery Přemysla Otakara II.
Král Rudolf I. habsburský byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze.
Blanka Francouzská (1276/1285-1305), dcera francouzského krále Filipa III. a Marie Brabantské (1254-1321, dcera vévody Jindřicha III.). Pohřbena ve Vídni. Nebyla českou královnou, její manžel Rudolf se stal českým králem až po její smrti.
Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa, 1. 9.1288 Poznaň, + 18.10.1335 Brno), 2. manželka, dcera Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské. 2. manžel Elišky Rejčky Rudolf Habsburský zv. král Kaše, + 1307).
V roce 1318 se přestěhovala do Brna k zemskému hejtmanovi Jindřichovi z Lipé (+ 1329), kterého si vzala. Oba jsou pohřbeni v basilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně.
38) Jindřich Korutanský 1307 – 1310. Opět na trůnu.
Po smrti Rudolfa si nárokoval český trůn a větší část šlechty ho uznala za krále. Byl nerozhodný a království upadalo finančně i hospodářsky. V r. 1310 sesazen českou šlechtou, která vybrala za nového českého krále syna římského císaře Jindřicha VII. prince Jana. Jindřich i Anna se nechtěli nechat připravit o trůn princeznou Eliškou a usilovali jí o život. Uvěznili ji na hradě a chtěli ji provdat za bezvýznamného šlechtice Otu z Lobdaburgu-Bergova. Elišce se podařilo utéci.
Jindřich přitáhl s korutanskými žoldnéři a obsadil Prahu a Kutnou Horu. Postavení mu pomohl upevnit spojenec míšeňský vévoda Fridrich I. Pokousaný.
Jan Lucemburský v čele říšského vojska vyhnal Jindřicha z Prahy. Při této bitvě mu pomáhali pražští řezníci, kterým potom udělil do znaku českého lva se sekerou.
Jindřich ztratil nárok na český trůn smrtí své manželky Anny. Panovnického titulu se nevzdal a obě Jindřichovy další manželky Adléta i Beatrice měly titul české královny. V 70 letech zemřel na záchvat mrtvice. Je pohřben v tyrolském klášteře Stams. Prastrýc Anny Falcké, 2. manželky Karla IV.
Anna Přemyslovna (*15.10.1290 Praha, +3.9.1313 Korutany), 1. manželka, dcera českého krále Václava II. a Guty Habsburské, sestra Elišky Přemyslovny, teta Karla IV.
Adléta Brunšvická (* 1385, +18. 8.1320), 2. manželka, dcera Jindřicha Brunšvického a Anežky Durynské. Od roku 1313 titulární česká královna. S Jindřichem Korutanským měla dvě dcery: neznámého jména a Markétu zvanou Maultasch (Pyskatá), která byla ve 12 letech provdána za Jana Jindřicha, bratra Karla IV. Byla nevlastní sestřenice obou Lucemburků. Markéta byla velice hezká, ale odmlouvačná, proto pyskatá. Jana Jindřicha vyhnala, dala se rozvést a v r. 1341 se vdala za Ludvíka V. Bavorského, syna císaře Ludvíka IV. Bavora.
Beatrice (Beatrix) Savojská (* 1310, + 19.10.1331). Dcera Amadea V. Savojského a Marie Brabantské (1280-1340, dcera vévody Jana I.). Sestřenice Jana Lucemburského (Marie a Janova matka Markéta byly sestry). Od roku 1328 titulární česká královna. Manželství bylo bezdětné.
39) Jan Lucemburský 1310 – 1346.
* 10. 8.1296 hrad Vianden v Lucemburku, + 26. 8.1346 Crécy (Kresčak). Syn římského císaře Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. Janovo rodiště hrad Vianden stojí na místě původní římské pevnosti. 10. český král. 1. manželka Eliška (Alžběta) Přemyslovna (sňatek 1. 9.1310 Speyer-Špýr), s ní měl 7 dětí: Markéta (8. 7.1313-11. 7.1341, bavorská vévodkyně, m. Jindřich II. Dolnobavorský /Jindřich XIV. Bavor/ *1310,+1.9.1339). Vdova Markéta zemřela před další svatbou s polským králem Kazimírem III., Jitka Lucemburská (Guta, Bona, 1315-11. 9.1349, normanská vévodkyně z Anjou, pramatka rodu Valois, vdaná 1331, manžel Jan II. Dobrý, francouzský král, synovec Blanky z Valois a Karla IV.), Václav (Karel IV., 1316-1378), Přemysl Otakar IV. (22.11.1318-20. 4.1320), Jan Jindřich (12. 2.1322-12.11.1375, moravský markrabě, zeť Jindřicha Korutanského, m. Markéta Korutanská Tyrolská zv. Maultasch – Pyskatá, dcera Jindřicha Korutanského z 2. manželství), nemanželský syn Mikuláš (1322-1358, aquilejský patriarcha 1350-1358), Anna (27. 3.1323-1338, rakouská vévodkyně, m. Ota Habsburský zv. Veselý), Eliška (27. 3.1323-1329, dvojče Anny). 2. manželka Beatrice (Beatrix) Bourbonská (sňatek 1334), spolu měli 2 děti: Václav Český Lucemburský (*25. 2.1337 Praha, + 8.12.1383 Brusel, vévoda lucemburský), Bona (Dobra, Dobromila *+1338).
V Čechách byl král Jan nazýván "chlapec s tváří anděla", později "král cizinec" nebo "král diplomat". V Lucembursku je nazýván Jan Slepý, nebo Jan Český (nápis na rakvi: Ioannes rex Bohemus).
Otec Karla IV. Jeho sestra Marie Lucemburská se provdala 21.9.1322 za francouzského krále Karla IV. Krásného (+1.2.1328). Od r. 1309 hrabě lucemburský. 31.8.1310 mu byly uděleny Čechy jako léno. Ve 14 letech se oženil s 18 letou českou princeznou Eliškou (Alžbětou) Přemyslovnou (mladší sestra Václava III.), svatba se konala 1.9.1310 ve Špýru. Jeho rádcem se stal Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup (rádce Václava II.).
Po svatbě se Jan vydal s 300 vojáky dobýt Prahu. 28.11.1310 dorazil před městské hradby. Podle legendy se 3.12.1310 do boje vrhli řezníci se svými sekerami. Král Jan jim za tuto věrnost udělil do erbu českého lva se sekerou v předních tlapách. Jan dobyl město a usídlil se s manželkou v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Na českého krále korunován 7.2.1311 korunou Václava II., kterou později zastavil, aby měl peníze na válečné výpravy. V roce 1317 vypuklo povstání českých pánů proti králi Janovi a s králem je usmířil Ludvík Bavor(ský). V roce 1318 získal Jan zpět Chebsko a v roce 1322 ho trvale připojil k Čechám. V únoru 1321 byl těžce raněn koňmi na turnaji na Hradě. Získal území Slezska, Vratislav (Wroclaw), lužický Budyšín a Zhořelec, měl hrady a města v severní Itálii.
V letech 1310–1335 král polský, jeho soupeřem byl Vladislav I. Lokýtek (+1333, malý loket–malá postava), který sjednotil Polsko a dal se korunovat za polského krále 20.1.1320. Jan svého syna Václava (pozdějšího Karla) sebral na hradě Lokti matce Elišce, kterou vypověděl na Mělník a syna na Lokti věznil. V roce 1323 Václava (Karla) odvezl do Paříže na výchovu. Královna Eliška odjela na protest k dceři Markétě do Landshutu. Jan ji zastavil příjem peněz a královna byla nucena se vrátit do Prahy. Král Jan byl na návštěvě v Trentu (Trident) u tridentského biskupa Jana, když Eliška v roce 1330 zemřela. Jan se po dohodě s polským králem Kazimírem III. (Lokýtkův syn) v Trenčíně (Slovensko) vzdal 24.8.1335 titulu a polského trůnu za 20.000 kop pražských grošů. Za to mu Kazimír zaručil držení celého obojího Slezska.
30.7.1335 se Jan vrátil do Prahy, ale v listopadu 1335 odjel do uherského Visagrádu, kde se setkali tři králové: Karel I. Robert (Uhry), Kazimír III. Veliký (Polsko) a Jan Lucemburský (České království). Na této schůzce si králové domluvili vymezení hranic Polska. Král Kazimír III. podepsal smlouvu 9.3.1339. Díky této smlouvě nastalo období dobrých sousedských vztahů bez válek.
Za 656 let se ve Višegrádu setkali tři prezidenti: József Antall (Maďarsko), Lech Walesa (Polsko) a Václav Havel (ČSFR), kteří se inspirovali středověkou schůzkou králů a vytvořili 15.2.1991 alianci V3. Po rozdělení Československa se V3 změnila na V4, protože členství se přeneslo na oba nástupnické státy ČR a SR. V r. 1336 dal kopat ve Staronové synagoze v Praze, kde našel zlato a stříbro. Ukradl 12 stříbrných soch apoštolů ze svatováclavské kaple. Král Jan trpěl dědičnou krátkozrakostí, od r. 1337 dostal zelený zákal. Kvůli slábnoucímu zraku dal utopit svého francouzského lékaře. Zákal postihl nejdříve pravé oko, za dva roky (v r. 1339) i levé a v roce 1340 oslepl úplně. 9.9.1340 napsal svou závěť. V r. 1344 požádal s Karlem papeže o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
Jako spojenec francouzského krále Filipa VI. (bratr Blanky z Valois) bojoval proti Angličanům. Podle legendy zvolal větu: "Toho Buoh dá (Bůh dá, bohdá) nebude, aby král český z boje utiekal." Padl na den sv. Rufa 26.8.1346 (sobota) v boji u Kresčaku ve Francii (Crécy, 68 let po 37. panovníkovi Přemyslu Otakaru II.). Zemřel na následky poranění hlavy a hrudníku.
Přál si být pohřben v cisterciáckém opatství (OCist.) v Clairfontaine u Arlonu (od roku 1839 valonská provincie Lucemburk). Mrtvé tělo vydali Angličané Karlovi a ten ho dal převézt do Lucemburska, kde byl pohřben 7.11.1346 v benediktinském klášteře u hradeb v Altmünsteru v Lucembursku v kryptě kostela Panny Marie (zbořen 1542 při zesilování hradeb).
Posmrtná 670-letá cesta ostatků krále Jana
V r. 1542 byl král Jan přenesen do kláštera františkánů v Altmünsteru, kde byl uložen za hlavním oltářem. V r. 1592 převezen do benediktinského kláštera v Neumünsteru. V roce 1613 byl vybudován v klášteře nový hrob pro krále Jana. Při přenesení byla otevřena rakev a zjištěna ztráta lebky. Tu ukradl Hermann hrabě z Manderscheidu (1535-1604) a uložil ve své sbírce. Opat požádal příbuzné hraběte Hermanna, aby lebku vrátil. Po 17 letech dohadování ji odkoupila v r. 1630 prapravnučka krále Jana holandská královna Isabela Klára Evženie. Ta nechala ostatky uložit v barokním klášterním kostele pod dřevěným oltářem. Kostel roku 1684 vypálil francouzský král Ludvík XIV. V roce 1698 byl český král Jan převezen do hrobky v Grundu. Češi, kteří zde bojovali, si v roce 1744 vzali na památku části ostatků.
V r. 1795 dobyli Francouzi Lucemburk a mniši stihli Janovy ostatky schovat před revolucí u pekaře Adama Bastiera, který ukryl ostatky za hromadou dřeva na půdě: Tam byly ostatky uloženy do r. 1809, kdy kostru koupil do své sbírky továrník na porcelán Pierr Joseph Boch-Buschmann (1737-1818) v Metlachu. Od jeho syna Jeana Francoise (1782-1858) odkoupil ostatky v r. 1833 pruský korunní princ Bedřich (Fridrich) Vilém IV., nechal je převézt a 26.8.1838 pohřbít v nově postavené kapli v Kastelu nad Saarou v Německu.
Lucemburská armáda se spojenci vstoupila v roce 1945 do Německa a obsadili město Kastel. Královy ostatky byly převezeny na dělové lafetě do Lucemburku. V den 600. výročí smrti 26.8.1946 byly ostatky krále Jana uloženy s královskými poctami v předsíni vévodské krypty katedrály Panny Marie v Luxembourgu, v dřevěném oltáři Kladení do hrobu (s postavami: Kristus, Panna Marie, sv. Jan Evangelista, sv. Marie Magdalská, sv. Marie Kleofášova, sv. Marie Salome, sv. Josef z Arimatie a sv. Nikodém) ze 17. století, přeneseným z barokního klášterního kostela.
V srpnu 1980 byla se souhlasem lucemburské vlády, ale bez vědomí komunistických úřadů v Československu, tajně dovezena kostra krále Jana do Prahy, podrobena lékařskému výzkumu MUDr. Emanuela Vlčka a po zveřejnění přítomnosti ostatků českého krále Jana Lucemburského vystavena v Národním Muzeu, kde ji shlédlo 50.000 návštěvníků. 17.2.1981 byla rakev s královými ostatky zahalena do stříbrem lemované lucemburské vlajky, zhotovené pro tento účel. Za účasti státníků obou zemí byla z letiště Praha–Ruzyně (dnes Letiště Václava Havla Praha) převezena letadlem zpět do Lucemburského velkovévodství. Oficiálního rozloučení se zúčastnil ministr kultury Milan Klusák, předseda České národní rady (dnes Poslanecká sněmovna) Evžen Erban a F. G. R. Greup, velvyslanec Nizozemského království, který zastupoval Lucemburské velkovévodství. Rakev byla opět uložena do hrobu v předsíni (chodby) krypty katedrály Notre Dame (Neposkvrněného Početí Panny Marie) v Lucemburku. Po celých 600 let byla u ostatků uložena autentika (tabulka se jménem krále Jana). V roce 2016 byly ostatky krále Jana přeneseny v katedrále Panny Marie z chodby do hrobky lucemburských velkovévodů a tam uloženy.
Na rakvi je nápis v latině a lucemburštině: IOANNES REX BOHEMIAE COMES LUXEMBURGENSIS 1296-1346. JANG DE BLANNEN KINEK VU BEMEN GROF VU LETZEBURG (JAn Slepý, král český, hrabě lucemburský).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Eliška (Alžběta) Přemyslovna, (*20.1.1292 Hrad, +28.9.1330 Vyšehrad), 1. manželka. Dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské. Matka Karla IV.
Jejími předky byli čeští panovníci od doby knížete Bořivoje a sv. Ludmily. Po smrti matky ji vychovávala teta Kunhuta, abatyše u sv. Jiří. Eliška neměla ráda zábavy. Při politických tahanicích o trůn, po smrti otce a bratra, ji král Rudolf I. Habsburský zv. Kaše vystěhoval z Hradu.
Po návratu Jindřicha a Anny byla Eliška uvězněna. Za pomoci významných šlechticů a opatů klášterů Jindřicha (Heidenreicha) ze Sedlece a Konráda ze Zbraslavi se ji podařilo utéci z Prahy 28. 5.1310 v převlečení za stařenu. 25. 8. přijela do Špýru. Za Jana Lucemburského se vdala ve Špýru (Speyer) 1. 9.1310. Jan a Eliška byli korunováni 7. 2.1311.
Při takzvané „válce královen“ proti Elišce Rejčce a Jindřichovi z Lipé utekla s dětmi na Loket. Jindřich z Lipé namluvil králi, že ho chce královna připravit o trůn a dát ho synovi Václavovi (Karlovi). Na Lokti ji král Jan v roce 1319 sebral jejich tři děti: Markétu (*1313), Jitku (*1315) a Václava (Karel IV., *1316) a Eliška musela odjet na Mělník. V roce 1322 musela před Janem uprchnout do Bavorska k dceři Markétě (provdané v roce 1321). Král Jan odvezl v roce 1323 Václava - Karla do Francie a Elišce zastavil výplatu důchodů.
Královna Eliška se v roce 1325 musela vrátit do Čech. Na veřejnosti vystupovala se svým manželem králem Janem Lucemburským. Zemřela na tuberkulózu u bratra Jana Volka na Vyšehradě. Pohřbena na Zbraslavi 1.10.1330. Poslední Přemyslovna na českém trůnu.
Lebka Elišky, Václava II a domnělá lebka Václava III. byla uložena v roce 1927 do pomníku Přemysla Oráče v kostele sv. jakuba na Zbraslavi. V letech 1970-1991 byly lebky zkoumány Emanuelem Vlčkem a 23.6.1991 byly uloženy do nového hrobu. Lebka Václava II., kostra jednoho z Přemyslovců, kostra Elišky (Alžběty), sestry Karla IV. a ostatky 6-10 dalších osob, většinou dětí Jana a Elišky.
Beatrice (Beatrix) Bourbonská (* 1318/20,+ 23.12.1383), 2. manželka, dcera francouzského vévody Ludvíka I. Bourbonského a Markéty Hennegavské. Vdala se v roce 1334 v Paříži. Na českou královnu korunována 18.5.1337. Nebyla v Čechách oblíbena a Češi jako královnu uznávali Blanku z Valois, i když byla „pouze“ manželkou následníka trůnu. Beatrice odjela z Čech v roce 1339. Přežila všechny nevlastní i vlastní děti. Svého syna Václava Lucemburského Českého přežila o dva týdny.
--- Boleslav III. Lehnický, Slezský, Vratislavský, Marnotratný, Štědrý, Nehospodárný, Velkorysý, Elegantní, Bílý, Prostopášný,
správce Českého království 1321 – 1322/7.
* 23. 9.1291, + 21. 4.1352. Pocházel z rodu slezských Piastovců. Otec Jindřich V. Tlustý, matka Alžběta Velkopolská. Vévoda (kníže) břežský a lehnický (Wroclaw, Brzeg, Legnica). Jeho prababičkou z otcovy strany byla Anna Lehnická Přemyslovna (1204-1265), dcera českého krále Přemysla Otakara I.
Správce Království Českého, spolu se zemským hejtmanem Českého království Petrem I. z Rožmberka zastupoval v nepřítomnosti svého švagra českého krále Jana, který v Čechách pobýval velice málo. Boleslav (Bolko, Bolek) III. měl za manželku Markétu Přemyslovnu, sestru Elišky Přemyslovny (manželka Jana Lucemburského). Sňatek s Markétou 13.1.1303. Boleslavovi bylo 12 let, nevěstě 7 roků. V roce 1315 se stal Boleslav III. spojencem krále Jana Lucemburského.
Za čtyři roky po smrti první ženy Markéty se Boleslav v roce 1326 znovu oženil a vzal si za manželku Kateřinu Šubicovou (*1348, +1358, pohrobek), dceru Mladena III. Šubice (1315-1.5.1348), chorvatského bána (hraběte) bribirského a Jeleny Nemanjičové (1320-1355, sestra srbského cara Stěpána Dušana).
Král Jan Lucemburský 9.5.1329 udělil ve Vratislavi (Wroclaw) Boleslavovi Lehnické (Slezské) knížectví jako české léno a tím se kníže stal vazalem Českého království.
Bolek III. byl pohřben v kapli cisterciáckého kláštera v Lubuši (Lubiąź) u Lehnice.
Markéta Přemyslovna (* 21. 2.1296 Královice-Praha 10, + 8. 4.1322 Hradec Králové), dcera Václava II. a Jitky České (Guta Habsburská). Po meči prapravnučka Přemysla Otakara I. Díky Markétě byl její manžel Boleslav III. Lehnický třetí v pořadí na český trůn, o který Markéta nestála a jeho získání přenechala starším sestrám Anně a Elišce. Sňatek dohodl v roce 1302 její otec český král Václav II. s Boleslavovým otcem Jindřichem V. Boleslav a Markéta měli tři syny: Václav I. Lehnický (1316-1364), Ludvík I. Břežský (1321-1398) a Mikuláš (*+7.4.1322). Od Jana Lucemburského dostala Markéta sídlo ve Dvoře Králové. Zemřela na pravděpodobné návštěvě v Hradci Králové, den po porodu a smrti syna Mikuláše.
Podle historika Karla Josefa rytíře Bienenberga (1731-1798), Antonína Konstantina Vitáka (1835-1906) a děkana Jana Puše (1760-1837)byli oba převezeni a pohřbeni v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Podle kronikáře Petra Žitavského byli oba pochováni v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie (zbořen 1420) na Zbraslavi. Prababička české královny Jany Bavorské, manželky Václava IV.
--- Petr I. z Rožmberka 1310 – 1347, zv. Petr Kajícník, * 1280, + 1347 Vyšší Brod. Syn Jindřicha I. z Rožmberka a Elišky z Dobrušky. Zemský hejtman Českého království – Nejvyšší komorník. Z titulu své funkce zastupoval českého krále Jana, který v Čechách pobýval velice málo. Se souhlasem krále Jana se stal manželem královny Violy Těšínské, vdovy po králi Václavu III. Svatba byla v r. 1316. Za rok ovdověl a znovu se oženil s Kateřinou z Vartenberka. Spolu měli 5 synů a 4 dcery.
Jeho otec Jindřich byl nejvyšším komořím a purkrabím pražským. Vypomáhal králi svými vojenskými oddíly a ještě častěji velkými peněžními obnosy. Za to dostal mnoho královských statků,např. hrad Zvíkov. Král Jan jemu a Vilémovi z Landštejna udělil 1. 8.1336 významné privilegium, které jim: „zajišťuje přednost před všemi obyvateli české země, pány a šlechtici“ a jmenuje je „svými nejvlastnějšími a nejbližšími služebníky.“ Král ho ve své závěti v r. 1340 zahrnul do úzkého kruhu dědiců. Na sklonku života se vrátil do Vyššího Brodu a zasloužil se o dokončení kláštera, který založil jeho děda Vok (zemský hejtman za Přemysla Otakara II.). Je také zapsán jako druhý zakladatel kláštera. Na obraze Narození Páně na Vyšebrodském oltáři je znázorněn jako donátor (dárce), v modrém plášti s hermelínem, v rukou drží model kláštera a před sebou má bílý štít s červenou rožmberskou růží.
Viola Alžběta Těšínská (* 1290, + 21. 9.1317), dcera těšínského a osvětimského vévody Měška Těšínského, vnučka Vladislava I. Opolského a neteř Vladislava Lokýtka. Česká královna, manželka českého krále Václava III. Sňatek 5.10.1305 v Brně. V r. 1316 se provdala za Petra I. z Rožmberka. Pohřbena v klášteře ve Vyšším Brodě.
